Japonský název: 代々柑 (Daidai), čteno „daj-daj“; 回青橙 (Kaiseito), čteno „kaj-sej-tó“
Čínský název: 橙 (Chéng), čteno „Čcheng“; soušené nezralé plody: 枝實 (Zhī shí), čteno „Či-Dží“; soušená kůra zralých plodů: 枝殼 (Zhī qiào), čteno „Č‘ čchiao“
Evropská jména: bigarádie (fr. bigarade), hořký pomeranč, sevillský pomeranč (en. Seville orange), melangolo (it.), naranja amarga (es.)
Anglická jména: Sour orange, Bitter orange, Bigarade, Marmalade orange
SYNONYMA (výběr)
Citrus aurantium L. (1753) — platné jméno dle systému Swingle; Sp. Pl. 2: 782 (1753)
Citrus × aurantium L. — nothospecies notace; hybridní původ potvrzen (Wu et al., 2018)
Citrus bigaradia Loisel. (1816) — historické synonymum, v moderní taxonomii neplatné; Deterville (1816), Nouv. dict. hist. nat. s. 58
Citrus vulgaris Risso (1813) — synonym. pojmenování používané Rissem v Nice; Ann. Mus. Hist. Nat. 20: 183
Aurantium acre Mill. (1768) — historické synonymum
— C. aurantium var. daidai (Makino) M. Hiroe — daidai (viz japonské kultivary)
— C. aurantium var. Cyathifera Y. Tanaka (1946) — Za-daidai;Tanaka (1946), položka č. 92
PŮVOD A ŠÍŘENÍ
Citrus aurantium je hybrid vzniklý přirozeným křížením pomela (C. maxima) jako mateřského rodiče a mandarinky (C. reticulata) jako otcovského taxonu. Genomické studie (Wu et al., 2018) zařazují druh mezi sekundární hybridy vznikající v oblasti jihovýchodní Asie, nejpravděpodobněji v oblasti severovýchodní Indie, Barmy a jihozápadní Číny. Do Evropy se bigarádie dostala nejpozději v 10. století; za šiřitele jsou považováni arabští obchodníci pohybující se po trasách hedvábné stezky. Na Sicilii jsou doloženy citrusové sady kolem roku 1002 n. l. (Hodgson, 1967).
Do Japonska byl druh introdukován z Číny pravděpodobně před 8. stoletím n. l. Kultivary skupiny daidai a kaiseito jsou dokumentovány od období Nara (710–794). Tanaka (1946) popisuje daidai (položka č. 100) a Za-daidai (položka č. 92) jako morfologicky odlišné taxony v rámci druhu.
V Evropě se bigarádie rychle rozšířila po celém středomořském pobřeží. Španělsko, Itálie a jižní Francie se staly centry pěstování nových kultivarů. Risso a Poiteau v zásadním díle Histoire Naturelle des Orangers (1818–1822) katalogizovali 169 taxonů citrusů, z nichž podstatná část náleží ke druhu C. aurantium; jejich ilustrace dodnes slouží jako referenční bod pro identifikaci historických kultivarů (Risso & Poiteau, 1818–1822).
BOTANICKÝ POPIS
Strom Citrus aurantium je stálezelený, dorůstá výšky 5–9 m. Kůra je hladká, hnedošedá; větve mají ostré trny délky 2,5–8 cm. Listy jsou střídavé, vejcičitě kopinaté, 6–10 cm dlouhé; řapík je výrazně okřídlený — klíčový rozlišovací znak od mandarinkových kultivarů. Povrch listu tmavě lesklý, spodní plocha matná; listy silně aromatické.
Květy jsou velké, bílé, silně vonné, rostou jednotlivě nebo ve skupinách v paždí listů; koruna 5 okvětních lístků, délky 1,5–2 cm; tyčinek je 20–40. Plod je hesperidium, kulovitý až mírně zploštělý, průměr 7–10 cm; slupka silná, silně granulovaná, tmavozelená dokud je nezralá, oranžovočervená v plné zralosti; dužnina výrazně kyselá, hořká, silně šťavnatá; segmentů 10–12. Plody na stromě vydrží i přes rok bez opadu — příznačný znak kultivaru daidai (Tanaka, 1946; Hodgson, 1967).
ROZŠÍŘENÍ A POUŽITÍ V ČÍNĚ
Čína je jednou z předpokládaných zemí původu bigarádie (Wu et al., 2018) a zároveň centrem jejího léčebného využití po více než dvě tisíciletí. Nejstarší zdokumentované zmínky pocházejí z doby dynastie Han (202 př. n. l.–220 n. l.), kdy byly nezralé plody zaznamenány v Shennong Bencao Jing jako lék na zácpy, křeče a kožní choroby (Wang, 1985 cit. v Arabjchem, 2023).
V současné Číně se bigarádie pěstuje především v provinciích Chu-nan (Hunan), S’č-ču-an (Sichuan), Ťiang-si (Jiangxi), Fu-ťien (Fujian), Če-ťiang (Zhejiang) a Ťiang-su (Jiangsu). Hunan a Jiangxi jsou historicky významná pěstitelská centra; z Jiangxi pocházejí kultivary Xiucheng a Xiangcheng, které jsou paralelně uznány jako zdrojové rostliny pro farmaceutické drogy Zhishi a Zhiqiao (Cai et al., 1999). Čínská farmakopoea (2020) standardizuje obě komodity s obsahem synefrinu jako kontrolním markerem (Arabjchem, 2023).
枝實 Zhī shí (japonsky kijitsu): Sušené nezralé plody sbírané v květnu–červnu, průměr 0,5–2,5 cm; používány jako stomachikum a tonikum pro pohyb; primární produkce ze Sichuanu, Jiangxi a Hunanu (Arabjchem, 2023).
枝殼 Zhī qiào: Sušená kůra zralých plodů sbíraná v červenci–srpnu; mírnější účinek na qi než Zhishi; obě komodity jsou samostatně zapsány v Čínské farmakopei 2020 (Wagner et al., 2017).
Kromě těchto dvou hlavních léčebných surovin existuje v Číně širší spektrum kultivarů určených pro léčebné účely. Taxonomický průzkum (Cai et al., 1999) identifikoval jako zdrojové rostliny vedle C. aurantium také hybridní genotypy křížení Poncirus trifoliata × C. aurantium, které jsou v některých oblastech používány jako náhrada.
Gou Tou (狗头橙) — Čínský kultivar
Synonyma: Gou Tou, Goutoucheng
Taxonomická pozice: Citrus aurantium L. ‘Gou Tou’ Hort.; UCR CRC 4004 (z Liuzhou Academy of Agricultural Sciences, Guangxi, Čína, 1981)
Gou Tou (doslova psí hlava, název odvozený od tvaru plodu) je čínský kultivar bigarádie pocházející z provincie Guangxi. Plody jsou větší než u evropské bigarádie, oranžové, kulovité; chuť je popisována jako silně kyselá s arómatem blízkým grapefruitu a odlišným aromatickým profilem (UCR, 2023; Woodlanders Nursery, 2025). Byl testován jako podnož pro sladký pomeranč (UCR, 1989), výsledky však nebyly uspokojivé. Dnes se pěstuje ve výzkumných a sbírkových zahradách v USA a Francii (Mon Jardin Extraordinaire, 2025).
JAPONSKÉ KULTIVARY
Daidai — 橙
Japonský název: 橙 (Daidai / だいだい)
Taxonomická pozice: Citrus aurantium var. daidai (Makino) M. Hiroe; syn. Citrus × daidai Siebold ex Hayata (1919)
Daidai je japonský kultivar bigarádie introdukovaný z Číny před 8. stoletím n. l. Japonský název 橙 je homonymem výrazu 代々 (daidai = „generace za generací“), odkazujícím na vlastnost plodů setrvávat na stromě po více let bez opadu. Tato vlastnost z plodů učinila symbol rodinné kontinuity a prosperity. Japonský výraz pro oranžovou barvu, 橙色 (daidai-iro), je odvozen přímo od tohoto kultivaru (SANTEN Design, 2025).
Plody jsou kulovité, průměr 5–8 cm; slupka silná, granulovaná, jasně oranžová; dužnina silně kyselá a hořká; 9–10 segmentů, četná semena. Strom bujný, přes 6 m výšky, téměř bez trnů (Tanaka, 1946, položka č. 100).
Kulturní a ceremoniální použití: Při japonských novoročních slavnostech (šógatsu) se plod daidai tradičně umísťuje na vrchol kagami mochi (čteno „kagami moči“), obětního dortu z rýžové hmoty. Symbolika zahrnuje prosperitu rodu a přetrvání po generace (SANTEN Design, 2025; Hanaki et al., 2022).
Kulinářské a medicinálního použití: Šťáva je využívána jako složka ponzu (čteno „poncu“; tradiční japonská citrusová omáčka). Kůra v kampó: sušená kůra nezralých plodů = 枝實 (kijitsu), sušená kůra zralých = 橙皮 (tóhi), obě jako stomachikum a expektorancia. (UCR CRC 0696, 2026).
Za-daidai — ザダイダイ
Japonský název: ザダイダイ (Za-daidai)
Taxonomická pozice: Citrus aurantium var. Cyathifera Y. Tanaka (1946); položka č. 92 v An Iconograph of Japanese Citrus Fruits
Tanaka (1946) popisuje Za-daidai jako kultivar bigarádie s charakteristickým masitým tvarem kalichu plodu — odtud latinský přívlastek cyathifera (číškonosná). Synonyma uvedená Tanakou: Kaiseito (回青橙), Kinkyu (金橘), Yama-tachibana, Abe-tachibana. Risso a Poiteau (1822) katalogizovali odpovídající typ pod historickým názvem C. bigaradia var. cyathifera — moderní autoritou POWO/Kew je však tento taxon řazen pod platné jméno C. aurantium var. Cyathifera.
Klíčové morfologické odlišení od C. rokugatsu: Za-daidai nemá areolu na vrcholu plodu. C. rokugatsu naopak nese výraznou areolu na vrcholu plodu a postrádá listové křídlo typické pro bigarádie. Rozlišení potvrdil Dr. Hideyasu Kinjo (Japonsko).
Záměna Za-daidai s Citrus rokugatsu (položka č. 125 dle Tanaky), k níž dochází v katalozích UCR (2024), je taxonomicky chybná. Podrobně viz článek Citrus rokugatsu.
MEDICEJSKÉ ZAHRADY A ZACHOVÁNÍ HISTORICKÝCH KULTIVARŮ
Medicejská rodina sehrála klíčovou roli při importu, kultivaci a zachování historických kultivarů citrusů v Evropě. Nejvýraznějším centrem této sběratelské činnosti se stala Villa di Castello na severozápadním okraji Florencie, jejíž zahrada byla založena roku 1538–1539 na příkaz Cosima I. de’ Medici, prvního velkovévody toskánského (Arteleonardo.com, 2025).
Citrusové stromy se pěstovaly v kontejnerové kultivaci v těžkých terakotových nádobách z jílu z Impruneta; každý podzim se přenášely do krytých zimovišť (limonaie, čteno „limonaje“) a na jaro se vracely na terasy zahrad. Na vrcholu medicejského sběratelství tato zahrada reprezentovala největší a nejrůznorodější sbírku citrusů v Evropě. Cosimo III. v roce 1715 pověřil malíře Bartolomea Bimbiho, aby zdokumentoval celou sbírku na plátně — tato malba dodnes slouží jako historický doklad zastoupení kultivarů (Arteleonardo.com, 2025; Atlas Obscura, 2025).
Mezi kultivary s prokazatelnou vazbou na medicejské období patří Bizzarria, Consolei/Canaliculata, Corniculata, Crispifolia a některé kultivary ze skupiny Bouquetier. Po vymření medicejské dynastie (1737) přešla villa do rukou Habsburků-Lotrinských; v průběhu 20. století se sbírka ocitla na pokraji zániku. V roce 1980 zahradní kurátor Paolo Galeotti znovuobjevil v soukromé florentské zahradě poslední potomek starobylé Bizzarrie a vrátil ji do sbírky Villy di Castello. Dnes sbírka čítá asi 500 kontejnerových rostlin; zahrada je od roku 2013 zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO (Atlas Obscura, 2025).
EVROPSKÉ HISTORICKÉ KULTIVARY
Evropské pěstování bigarádie má kořeny v maurské Andalusii (10. stol. n. l.) a na středomořském pobřeží Itálie. Do Evropy se bigarádie dostala z Číny přes oblast Blízkého východu a Persie, kdy řecky píšící arabští geografové a lékaři, především Ibn Sínā (Avicenna, kol. 1000 n. l.), ji používali v medicíně. Arabští obchodníci a dobyvatelské výpravy pak přinesli strom do jižního Španělska a na Sicilii, kde jsou citrusové sady doloženy kolem roku 1002 n. l. (Hodgson, 1967; Morton, 1987). Risso a Poiteau (1818–1822) katalogizovali v Histoire Naturelle des Orangers 169 taxonů, z nichž velká část tvoří historické evropské kultivary bigarádie. Risso a Poiteau tyto kultivary popisovali pod historickým rodovým jménem Citrus bigaradia; v moderní taxonomii jsou všechny zařazeny pod Citrus aurantium L.
Sevillský pomeranč (Seville orange)
Pod pojmem sevillský pomeranč (es. naranja amarga de Sevilla, čteno „naranha amarga de Sevilja“, en. Seville orange) se v anglosaské a španělské literatuře zpravidla označuje C. aurantium subsp. amara Link, tj. standardní bigarádie v typické evropské formě. Do Andalusie jej introdukovali Mauři v 10. stol. n. l. (Hodgson, 1967). Dnes se sevillské pomeranče sklízejí každoročně z pouličních stromů města Sevilla a exportují do Velké Británie pro výrobu tradiční anglické marmelády. Morton (1987) uvádí, že přes mezinárodní věhlas jako suroviny pro marmeládu není plod místními obyvateli Andalusie příliš konzumován.
Consolei (Canaliculata) — Rýhovaná bigarádie
Synonyma: Consolei, Canaliculata, Incanelati, Striatum, arancio amaro scannellato (it., čteno „arančo amaro skanelláto“), bigaradier à fruit strié (fr., čteno „bigaradjé a frü strié“)
Taxonomická pozice:
Citrus aurantium ‘Consolei’ Hort.; kultivarové jméno italského zahradnického původu; první spolehlivá dokumentace: Bartolomeo Bimbi, Arancio scannellato, kultivar 11, Tab. III (c. 1715–20, Villá di Castello, Florencie)
Consolei je jeden z nejstarších doložených evropských kultivarů bigarádie, pěstovaný v Toskánsku od 16. století a doložený v medicejských zahradách. Kultivar je charakterizován výraznými podélnými rýhami (kanálky) probíhajícími rovnoběžně od základny k vrcholu plodu — odtud italský název scannellato (rýhovaný) a latinský přívlastek canaliculata (rýhovaná). Strom kompaktní, bez trnů; květy velké, bílé, vonné, průměr 3–3,5 cm. Plody malé až středně velké, průměr 3–5 cm; kůra oranžová, pevná. Kultivar je přítomen v italských a francouzských botanických sbírkách nepřetržitě od 16. století (Bimbi, c. 1715-20 ; Lenzi, 2021b}.
Virgatum (Fasciata) — Pruhovaná bigarádie
Synonyma: Virgatum, Fasciata; bigaradier à fruits rayés (fr., čteno „bigaradjé a frü rajé“), arancio amaro a striscie (it., čteno „arančo amaro a striše“)
Taxonomická pozice: Citrus aurantium ‘Virgatum’ Hort.; Risso & Poiteau (1822) jako C. bigaradia var. fasciata (s. 101); POWO/Kew
Virgatum je kultivar s výraznými barevnými pruhy na kůře plodu — oranžové pruhy na tmavozeleném pozadí, které se mění během dozrávání. Pruhování je podmíněno nestabilní schopností tvořit chlorofyl v karpelové slupce při zrání. Risso a Poiteau (1822) jej katalogizovali pod historickým názvem C. bigaradia var. fasciata. Strom je pěstován především jako okrasný kultivar; plody jsou vizuálně dekorativní, chuťově odpovídají standardní bigarádii. Varianty s pruhovanými listy jsou označovány jako C. aurantium ‘Variegatum’.
Corniculata — Rohatá bigarádie
Synonyma: Corniculata, Cornicula; arancio amaro cornuto (it., čteno „arančo amaro kornúto“), bigaradier cornu (fr., čteno „bigaradjé korný“)
Taxonomická pozice: Citrus aurantium ‘Corniculata’ Hort.; Risso & Poiteau (1822) jako C. bigaradia var. corniculata (s. 76); POWO/Kew
Corniculata je kultivar s plody nesouci rohovité výrostky — nepravidelné prominence ve tvaru rohů vyrůstající z flaveda plodu; v plné zralosti má plod několik výrostků délky 2–5 cm, které mu dodávají gotický vzhled. Risso a Poiteau (1822) jej uvádějí jako jednoho z nejojedinělějších dekorativních kultivarů. Pěstován v italských a francouzských botanických zahradách od 16. století, zčásti přítomen i v medicejské sbírce. Chuťové vlastnosti odpovídají standardní bigarádii.
Foetifera — Plodonosá bigarádie
Synonyma:
arancio amaro fetifero (it., čteno „arančo amaro fetifero“); Childing Bitter Orange (en.)
Taxonomická pozice: Citrus aurantium ‘Foetifera’ Hort.; Risso & Poiteau (1822) jako C. bigaradia var. fetifera (s. 78); POWO/Kew
Foetifera (Rissem zapsaná jako fetifera) je kultivar pojmenovaný podle svého klíčového morfologického znaku: přítomnosti druhotného drobného plodu uvnitř hlavního plodu — jevu známého v italské literatuře jako
frutto nel frutto. Latinský přívlastek pochází od foetus
(zárodek, potomek) + ferre (nést), tedy doslova „nesouci zárodek“ — nikoli od fetidus (zapáchající). Italské zahradnictví Agrumi Lenzi, které kultivar fyzicky pěstuje, jej pojmenovává arancio amaro fetifero a anglicky jako „Childing Bitter Orange“ (Lenzi, 2021c; Risso & Poiteau, 1822}.
Plod je kulovitý a na pólech značně zploštělý; strom je vigorní, s dlouhými, částečně trnitými větvemi a kopinatými listy. Kultivar má v Itálii prokazatelně starobylý původ a je uchováván ve specializovaných sbírkách (Agrumi Lenzi, 2021c).
Crispifolia — Kudrnatolistá bigarádie
Taxonomická pozice: Citrus aurantium ‘Crispifolia’ Hort.; POWO/Kew; popis kultivarového jména v italské zahradnické tradici; předpokládané synonymum s francouzským Riche Dépouillé (viz níže)
Crispifolia je kultivar s výrazně svraskanými, zvlněnými listy připomínajícími krajku — lat. crispus = zvlněný, svraskaný. Strom je pěstován především jako okrasný; plody jsou středně velké, chutně odpovídající bigarádii. Kultivar byl doložen v toskánských zahradách od 17. století (Tintori, 2025; Agrumi Lenzi, 2021a).
Zahradnictví Oscar Tintori (Pescia, Toskánsko) popisuje Crispifolia jako kultivar se silně svraskaným, obtúkeným listovím a — výrazně — řapíkem bez křídla (non-alate petiole) (Tintori, 2025). Absence křídla řapíku je zároveň klíčovým morfologickým znakem kultivaru Riche Dépouillé ze skupiny Bouquetier — kultivaru, který Chapot (1964) ztotožnil s americkým názvem Bouquet de Fleurs, a který pro evropský kontinent nebyl botaniky 20. století úspěšně identifikován (Hodgson, 1967). Sdílený znak bezkřídlatého řapíku, přítomnost v toskánských historických sbírkách a fonetická shoda s výrazem dépouillé (fr. = prostý, odstrojený, tj. bez křídla řapíku) nasvědčují, že Crispifolia italské tradice a Riche Dépouillé tradic fráncouzské jsou identické kultivary. Tato hypotéza by si zasloužila bližší srovnávací morfologickou studii.
Sladké bigarádie — skupina Bittersweet
Synonyma: Bittersweet, Bittersweet of Florida, Apepu (Paraguay)
Taxonomická pozice: Citrus aurantium L. ‚Bittersweet‘ Hort.; UCR CRC 1588
Skupina kultivarů odlišujících se od typické bigarádie nižší kyselostí a příjemnější chutí. Hodgson (1967) na základě výsledků ze sbírek UCR považuje tyto kultivary za mutace bigarádie, nikoli za hybridy se sladkým pomerančem, jak se dříve předpokládalo. Strom se vyznačuje kompaktnějším habitem, širšími a méně zašpičatělými listy a plody s lehce hladdší slupkou a světlejší barvou. Hodgson (1967) předpokládá, že se jedná o stejný kultivar, jaký popsali Risso a Poiteau (1818–22, s. 101)
Jsou rozlišovány dvě variety, navzájem prakticky nerozeznatelné: Bittersweet of Florida a Apepu (Paraguay). Španělští osadníci tuto skupinu introdukovali do Jižní Ameriky, kde zdivočelá forma tvoří rozsáhlé porosty v Paraguayi. Tamní petitgrain bigarade olej — destilovaný z listů a větví — je dnes jedním z hlavních světových zdrojů této suroviny pro parfumérský průmysl (Hodgson, 1967; UCR, 2026).
Willowleaf (Granito) — Vrbolistá bigarádie
Synonyma: Willowleaf, Granito, Salicifolia; bigaradier à feuilles de saule (fr., čteno „bigaradjé a föj de sol“)
Taxonomická pozice: Citrus aurantium ‘Granito’ Hort.; Risso & Poiteau (1822) jako C. bigaradia var. salicifolia (s. 102);
Willowleaf bigarádie je kultivar s neobvykleuzkými, kopinatými listy připomínajícími listy vrby nebo mandarinky skupiny C. deliciosa. Právě tato morfologická podobnost s mandarinkovým listovím vedla k historickým taxonomickým záměnám. Trabut (1902) identifikoval Granito / Willowleaf jako pravděpodobného otcovského rodiče klementinky (C. clementina) — výsledek, na nějž se opírá Chalot a kol. (1963) při rekonstrukci hybridního původu klementinky; Webber (1943) a Tanaka (1954) však tento závěr zpochybňovali (Hodgson, 1967).
Bizzarria — roubová chiméra
Taxonomická pozice: Citrus ‘Bizzarria’ Hort.; periklinální chiméra C. aurantium + C. medica; první dokumentace: Nati (1674)
Bizzarria je taxonomicky ojedinělý objekt — není to kultivar v klasickém slova smyslu, ale chiméra z roubu (periklinální chiméra) vzniklá spontánně kolem roku 1644 v místě roubování bigarádie (C. aurantium) a cedrátu (C. medica) v zahradě villy Torre degli Agli (čteno „Torre deli Alji“) u Florencie, vlastněné rodinou Panciatichi. První vědecká dokumentace: Pietro Nati, De malo limonia citrata aurantia vulgo la Bizzarria (1674); Nati byl té doby ředitelem Botanické zahrady v Pise jmenovaným Cosimem III. de’ Medici (Trattoria Zà Zà, 2024; zitrus.info, 2025).
Charakteristickým znakem Bizzarrie je, že na jedné rostlině mohou souběžně růst větve a plody tří typů: čisté bigarádie, čistého cedrátu a smíšeného (chimérického) typu. Každý rok dorůstají jiné plody, zvrásněné a nepravidelné (odtud bizzarria = podivnost, zvláštnost). Medicejská rodina považovala výsledek za „neestetický“; několik rostlin však bylo přene-seno do jiných florentských zahrad. Bizzarria ze sbírek zmizela pravděpodobně během 1. světové války. V roce 1980 ji Paolo Galeotti znovuobjevil jako poslední přeživší examplář v soukromé zahradě a vrátil ji do sbírky Villy di Castello (Atlas Obscura, 2025; Agrumi Lenzi, 2021).
Skupina Bouquetier — Parfumérské kultivary
Zástupci: Bouquetier commun (čteno „buktjé komén“), Bouquetier de Nice (čteno „buktjé de Nis“), Bouquetier de Grasse (čteno „buktjé de Gras“), Riche Dépouillé (čteno „riš dépujé“)
Skupina kultivarů pěstovaných primárně pro výrobu éterických olejů z květů (neroli bigarade oil), dokumentována od 15. století v oblasti Francouzské a Italské Riviéry (Reuther et al., 1967; PROSEA, 2025). Dnes se pěstuje především v Maroku a Tunisku. Kultivar Riche Dépouillé se vyznačuje listy bez křídel řapíku; jeho přítomnost v současné Evropě je nejistá — viz poznámka u kultivaru Crispifolia. Sbírka 39 akcesí skupiny Bouquetier je udržována v INRAE v Saint-Giuliano na Korsice.
Laraha
Taxonomická pozice: C. aurantium subsp. currassuviencis (karibský kultivar, ostrov Curaçao)
Laraha je karibský kultivar bigarádie naturalizovaný na ostrově Curaçao (Nizozemské Antily), kde ze zdivočelých španělských bigarádí vznikl od 16. století specifický místní kultivar s výrazně silnou, aromatickou kůrou. Sušená kůra larahy tvoří základ likéru Curaçao (triple sec, Grand Marnier). Dužnina je silně hořká a nepříjemná k přímé konzumaci; obchodní hodnota spočívá výlučně v silici z kůry.
POUŽITÍ A PRODUKTY
Potravinářství
Kůra bigarádie se využívá k výrobě marmelád (tradiční anglická orange marmalade ze sevillských pomerančů), kandované kůry a likérů (Cointreau, Grand Marnier, triple sec, Curaçao, Campari, Oranjebitter). Šťáva slouží jako náhrada octa; v Japonsku jako základ ponzu omáčky. Belgické witbier (čteno „vitbír“; pšeničné pivo) se tradičně aromatizuje kůrou bigarádie. V severských zemích (Finsko, Švédsko) se sušená mletá kůra (fin. pomeranssi) přidává do vánočního pečiva (Morton, 1987).
Parfumérství a kosmetika
Z květů bigarádie se destiluje neroli bigarade (čteno „neroli bigarad“) olej, klíčová složka parfémů a kolínské vody (Eau de Cologne). Vedlejším produktem destilace je oranžová květová voda (eau de fleur d’oranger). Z čerstvé kůry se lisuje bitter orange peel oil, využívaný jako aroma v potravinářství, nápojích a farmacii. Z větví a listů se vyrábí destilací petitgrain bigarade oil, levnější náhrada neroli oleje (PROSEA, 2025).
Tradiční medicína
V japonské a čínské medicíně (kampó / TCM) je sušená kůra nezralých plodů (枝實, kijitsu / zhī shí) využívána jako stomachikum, expektorancia a laxativum; zaznamenáno již v Shennong Bencao Jing (dynastie Han, 202 př. n. l.). Preparáty z bigarádie obsahují synefrin (alkaloid se sympatomimetickými účinky), který je předmětem regulatorní diskuse v oblasti potravinových doplňků (Wagner et al., 2017; Arabjchem, 2023).
Pěstování jako podnož
C. aurantium byla historicky nejrozšířenější podnožovou rostlinou pro sladký pomeranč, citron a grapefruit. Po rozšíření viru citrus tristeza (CTV), na který je C. aurantium vysoce citlivá, byl její podíl jako podnože výrazně omezen (PROSEA, 2025).