HISTORIE A PŮVOD

Horaikan patří k nejstarším zdokumentovaným japonským citrusovým kultivarům. Nejstarším dochovaným botanickým zobrazením je ilustrovaná strana z botanického atlasu Shokubutsu Shūsetsu (植物集説, Tokijské národní muzeum, 1885), kde je kultivar označen jako Horaikan (宝来柑) pocházející z provincie Bungo (豊後産 — dnešní prefektura Óita). Rukopisný popis na přiloženém lístku v botanickém atlasu uvádí silnou slupku, jedlé albedo a výrazné aroma se zaznamenatelnou kyselostí (Iwasaki, 1885).

Historický výskyt v kraji Wakayama dokládá nejstarší věkově datovatelný písemný pramen: Fukuba H. ve spisu Kishu Kankitsuroku uvádí Ujukitsu mezi třiatřiceti citrusovými odrůdami tradičně pěstovanými v kišském regionu (Fukuba, 1882; citováno dle Shimizu et al., 2016). Stručný popis plodu obsahuje encyklopedie Useful Plants of Japan: „Tvar tohoto ovoce je kulatý nebo špičatý se žlutou slupkou. Je šťavnatý, ale ne příliš sladký, pokud se neuchovává do léta.“ (Dai Nihon Nōkai, 1895). Botanická stanice Tanakovy školy kultivar zachytila v publikaci Kankitsu Kenkyū, kde je popsán jako strom přímého vzrůstu s hustým olistěním, plod hruškovitého tvaru, žlutý, s hustě olejnatou slupkou a tmavě žlutou měkkou dužninou výborné chuti; v Nagasaki byl v té době chybně označován jako Bushukan (Tanaka Kankitsu Shikenjō, 1927).

Formální vědecký popis vypracoval Čōzaburō Tanaka v roce 1935 v Studia Citrologica VII: 73–74 pod binomem Citrus ujukitsu Hort. ex Tanaka. Oba regionální kultivary — Hōraikan i Ujukitsu — popsal jako totožný taxon (Tanaka, 1935). Genomická analýza Shimizu et al. (2016) toto pojetí plně potvrdila: obě akceze (A197 = Ujukitsu; A034 = Horaikan) jsou v 169 SSR markerech zcela totožné a tvoří jednoznačnou synonymní dvojici.

Původ taxonu je nejasný. Shimizu et al. (2016) na základě analýzy sdílení alel a organelárních cytotypů usuzují, že Ujukitsu vznikl přirozenou hybridizací: Kishu mikan (C. kinokuni hort. ex Tanaka, cytotyp C12 / typ mandarinky) byl pravděpodobně otcovským rodičem, zatímco mateřský rodič s cytotypem C04 (typ pomela) zůstává neidentifikován. Na genomické mapě (PCoA, obr. 1 a obr. 8 v Shimizu 2016) je Ujukitsu situován v blízkosti Kishu, Naruta a Yuge Hyōkanu, přičemž sdílení organelárního cytotypu pomela C04 poukazuje na dosud neidentifikovanou odrůdu pomela jako mateřský výchozí taxon. Hypotéza o účasti Yuzu, uváděná v populárních zdrojích, není genomicky podložena — Yuzu nese cytotyp C09, nikoli C04 (Shimizu et al., 2016).

BOTANICKÝ POPIS

Strom

Strom je vzpřímený, bujně olistěný, s listy morfologicky podobnými sladkému pomeranči (Tanaka Kankitsu Shikenjō, 1927; UCR CRC 3467, 2026). Ve sbírce NIFTS ani v ōitských pokusech nejsou u plodného stromu popisovány trny.

Plod

Plod je oblátně-globózní s mírným zúžením u stopky; charakteristický tvar je méně výrazný než u příbuzného Sanbokanu nebo hybridu Toyo no Takarakan (srov. fotografická dokumentace v (Mimata et al., 1993)). Průměrná hmotnost plodu autentického japonského materiálu z ōitské stanice byla 161,8 g (Mimata et al., 1993). Bitters (UCR CRC 3467, 2026) uvádí rozměry 6,2 cm výška × 6,4 cm šířka, tedy plod mírně širší než vyšší. Barva plně dozrálého plodu je oranžová — fotografická dokumentace z Mimata et al. (1993) to jednoznačně dokládá.

Slupka je silná ~4 mm; (UCR CRC 3467, 2026), s hustými olejovými žlázkami; albedo je jedlé (Iwasaki, 1885). Povrch je hladký, vrchol plochý, bez areoly; stopka zaoblená (UCR CRC 3467, 2026). Plod má přibližně 10 segmentů. (Mimata et al., 1993).

Semena a polyembryonie

Počet semen v japonských plodech je nízký: Sawamura & Kusunose (1979) uvádějí průměrně 5 semen na plod (materiál z kōčijské prefektury, listopad 1978), Mimata et al. (1993) ~9,6 semen na plod (ōitský materiál, únor 1991). Taxon vykazuje mimořádně nízkou míru polyembryonie: pouze 26 % polyembryonních semen s průměrem 1,42 embrya/semeno (Ueno, I., et al., 1967; citováno dle Mimata et al., 1993) — nejnižší hodnota ze sledovaných japonských citrusových kultivarů. Tato skutečnost má zásadní důsledky pro genetickou identitu potomků ze semen: viz oddíl o americké variantě.

CHUŤ A VYUŽITÍ

Chuťový profil Horaikanu je neobvyklý v kontextu japonských „kyselých citrusů“. Ve srovnání s yuzu, sudachi nebo kabosu má výrazně nižší kyselost, avšak vyšší než je běžné u mandarin Satsuma, a dobrou cukernatost. Plného aroma nabývá kultivar až při dozrání na stromě od konce ledna do začátku února (Mimata et al., 1993).

Analytická data japonského autentického materiálu Ōitské Citrusové experimentální stanice (Mimata et al., 1993) uvádí sladkost Brix 12,0° a kyselost 1,16%. To jsou hodnoty komerčních plodů. Vysoká sladkost v kombinaci s vyšší kyselostí vytváří intenzivní, plnou a harmonickou chuť, nikoliv fádní sladkost. Oproti tomu nezralý materiál z Kōčijské zemědělské pokusné stanice v listopadu 1978 vykazoval kyselost 2,26 % a podíl cukrů 4,83 % (Brix ~5.5, pozn. autora). Nízká hmotnost a cukernatost odrážejí stav plodu mimo optimální sklizňové okno. I tak ale Horaikan vykazoval i velmi nízkou kyselost ve srovnání s octovými mandarinkami jako je Sudachi nebo Kabosu. Autoři proto hodnotí Horaikan jako nevhodný pro použití jako citrusové ochucovadlo (kacu-okoši), ale jako hodnotnou přísadu ke zlepšení chuti šťávy mandarin Satsuma (Sawamura & Kusunose, 1979).

Kultivar je konzumován čerstvý; zpracovává se na džusy, marmelády a cukrovinky. Jeho dekorativní tvar je ceněn v japonské i francouzské gastronomii (Mimata et al., 1993).

ROZŠÍŘENÍ A SOUČASNÝ STAV

Japonsko

Horaikan je pěstován v menším rozsahu v prefekturách Óita, Miyazaki, Fukuoka a Shizuoka. Není komerčně dominantní odrůdou — což zaznamenal už Bitters v roce 1963 (UCR CRC 3467, 2026). V rámci šlechtitelského programu prefektury Óita byl v roce 1993 registrován hybrid ‚Toyo no Takarakan‘ (豊の宝柑), vzniklý křížením Sanbokan (♀) × Horaikan (♂) v roce 1973 v pobočce Tsukumi Citrusové experimentální stanice Óita. Hybrid se vyznačuje výrazným tvarem plodu s vysokým krčkem u stopky, silnou parthenokarpií (~80 % bezseménných plodů), monoembryonálními semeny a hmotností plodu ~130 g; dosahuje jedlé zralosti v prosinci, plného aroma v lednu až únoru (Mimata et al., 1993).

USA

Kultivar byl introdukován v roce 1963 prostřednictvím W.P. Bitterse (UCR CRC 3467, 2026) jako semena z prefektury Shizuoka — viz oddíl o americké variantě níže. V Texasu (říční delta Rio Grande) se v kolekci USDA Rio Farms v 80. letech 20. stol. nacházelo několik exemplářů, z nichž po mrazu roku 1983 přežil jediný; z jeho roubu kultivar následně rozmnožil John Panzarella (Angleton, TX). V USA je obchodně propagován pod názvem ‚Ujukitsu‘ nebo ‚Lemonade fruit‘ a pěstován jako exotický okrasný a konzumní kultivar v teplých oblastech (USDA zóny 9a–10b). Jeho morfologické a chuťové vlastnosti se však od autentického japonského Horaikanu podstatně liší (viz níže).

Americká varianta (‚Ujukitsu‘ UCR CRC 3467) — poznámka k identitě

Americký materiál v UCR Citrus Variety Collection byl v roce 1963 přijat jako semena ze Shizuoky, nikoli jako rouby (UCR CRC 3467, 2026). Toto je klíčová informace pro hodnocení identity rostliny.

Horaikan/Ujukitsu vykazuje mimořádně nízkou míru polyembryonie (0 % nukleárních embryí v ōitských zkouškách; 26 % polyembryonních semen dle (Ueno, I., et al., 1967). To znamená, že drtivá většina semen tohoto taxonu je zygotická (hybridní). Americká rostlina je proto s největší pravděpodobností zygotický hybrid neznámého otcovství, nikoli nucelární klon původní odrůdy.

Populárně-vědecké americké zdroje popisují tamní ‚Ujukitsu‘ na základě tohoto semenáče a jejich morfologické i chuťové charakteristiky nelze přenášet na autentický japonský taxon. Pro srovnávací výzkum by bylo nezbytné použít vegetativně rozmnožený materiál z ověřeného japonského zdroje nebo ze sbírky NIFTS (Okitsu).