Japonský název: 夏橙 (Natsudaidai), čteno „natsu-daj-daj”; 夏蜜柑 (Natsumikan), čteno „natsu-mi-kan”
Anglický název: Japanese Summer Orange, Summer Orange
Korejský název: 하귤 (Hagyul), čteno „ha-gjul”
Čínský název: 日本夏橙 (Rìběn xià chéng), čteno „ž’-pen sja čcheng”
SYNONYMA (výběr)
Citrus Natsudaidai Hayata (1919) — platné jméno dle Tanakova systému; Hayata (1919), Icones Pl. Formos. 9
Citrus × natsudaidai Hayata — nothospecies notace; hybridní původ potvrzený genomickými studiemi
Citrus natsumikan — neplatné synonymum, v části odborné literatury nadále používané
PŮVOD A ŠÍŘENÍ
Citrus natsudaidai je japonský endemický citrus přírodního hybridního původu, jehož přesné historické okolnosti vzniku zůstávají předmětem odborné diskuse. Všechna tradovaná vysvětlení se shodují na místě vzniku — prefektura Yamaguchi (山口県) v jihozápadním Japonsku — avšak datování kolísá mezi koncem 17. a koncem 18. století.
Tanaka (1946) zdokumentoval následující historické podání: původní strom natsudaidai vzešel v éře Tokugawa na pozemku rodu Nišimoto (西本氏) v lokalitě Ōhiwa, dnes součásti čtvrti Senzaki v Nagato City, na poloostrově ostrova Aomi-jima v prefektuře Yamaguchi. Tradice uvádí zakladatelkou ženu jménem Nišimoto Čō (西本チョウ), která v éře An’ei (1772–1780) na místní pláži nalezla semeno připlavenné z jihu s Cušimským proudem a zasadila jej (Rurubu, 2024; Kandoujumoku, 2024); Tanaka (1946) uvádí jméno rodu jako Nišimoto Sukemitsu (西本助民), přičemž tato drobná odlišnost nebyla zcela v dostupných zdrojích objasněna. Strom stojí dodnes v zahradě rodiny Nišimoto a je chráněn jako národní přírodní monument a historická památka od roku 1927 (Tanaka, 1946). Do pěstitelského střediska Hagi (萩) v prefektuře Yamaguchi se kultivar dostal v období Bunka (1804–1818); jedna z verzí tradice uvádí, že pěstitel Hagisaki Jūrobyōe (萩崎十郎兵衛) přinesl plod z Ōhiwy a strom vypěstoval ze semene. Podle druhé verze prý Matahei Kojo (孤城又兵衛) přinesl rouby ze stromů sousedního panství. Strom v Hagi dlouho nesl plody, aniž by místní obyvatelé znali vhodný termín sklizně; přezrálé plody nenápadně konzumoval sluha Naga-Hyōe Matashō, jenž jako první zjistil příjemnou chuť — tato příhoda vedla k postupnému rozšíření druhu v okolí. Nezralé a přezrálé plody vyvolávaly dojem záhady, proto se druhu dostalo regionální přezdívky bakemono (dosl. příšera či záhada).
Genomické studie podstatně upřesnily pozici C. natsudaidai v citrusové fylogenetice. Shimizu et al. (2016) na základě analýzy SSR a indelových markerů 101 japonských kultivarů citrusů identifikovali rodičovský pár natsudaidai: sdílení alel ukazuje na křížení pomela (C. maxima) jako mateřského taxonu s kishu mandarinky (C. kinokuni Tanaka) jako otcovského taxonu. Výsledné semeno nejpravděpodobněji vzniklo jako spontánní náhodný hybrid z volného opylení v citrusovém sadu, kde bylo následně vysazeno. Tato interpretace vysvětluje jak výraznou plodovou hmotnost a silnou kyselost poukazující na pomelo, tak aromatický profil a snadněji oddělitelnou slupku odkazující ke složce mandarinky. Přítomnost flavanon-neohesperidosidů (zejm. naringinu), typická pro potomky pomela, propůjčuje plodům charakteristickou hořkou notu připomínající grepfruit (Omura & Shimada, 2016).
BOTANICKÝ POPIS
Strom. Citrus natsudaidai je malý až středně velký strom, dorůstající výšky 4–5 m s tendencí k keřovitému větvení od základny. Habitus je kulovitý nebo zploštěle kulovitý; větvení hustší, větve vybíhají šikmo. Odolnost vůči mrazu je nepatrně nižší než u mandarin unshiu (C. unshiu), avšak vůči letnímu horku je naopak odolnější; v nížinách severního Taiwanu se strom vyskytuje jako standardně pěstovaný kultivar. Plodnost nastává relativně brzy, výnosnost je dobrá, avšak s tendencí k alternanci (Tanaka, 1946).
Větve. Větve jsou poměrně tenké, délky střední. Stromy jsou téměř bez trnů; nové výhony se z jednoho prýtu větví na 3–5 sekundárních výhonů. Počet výhonů nesoucích plody: 10–20 (Tanaka, 1946).
Listy. Čepel je elipticky kopinatá s úzce klínovitou základnou a tupě hrotitým vrcholem; listy středně velké, skloněně vodorovné nebo vodorovné, s výraznými, zřetelnými tupenými pilovitými zuby a bledě matnou spodní plochou. (Tanaka, 1946). Citrusology ID zmiňuje úzkou nebo střední křídlatost řapíku; vůně drcených listů připomíná mandarinku (Saville. 2011).
Květy. Vrcholové nebo úžlabní; někdy uspořádány v hroznovitém květenství 6–7 bílých květů. (Tanaka, 1946). Vůně květů natsudaidai je pozoruhodně silná — v roce 2022 byl květ chemicky analyzován: ze 43 detekovaných aromatických složek dominuje linalool (31,14 %). Autoři studie z Univerzity Yamaguchi konstatují, že absolut z květů natsudaidai má potenciál v parfumérském průmyslu (Hayasaki et al., 2022)
Plod. Plod je velký, zploštěle kulovitý (oblate spheroid); podélný průměr 7 cm, příčný průměr 11 cm; hmotnost 400–500 g (výjimečně přes 600 g). Vrchol plodu (apex) je zploštělý. Povrch slupky žlutý a hrbolatý. Dužnina má 10–14 segmentů, pravidelně rozdělených; střed téměř dutý. Šťáva je hojná, silně kyselá, s malou sladkostí a mírnou hořkostí; s přídavkem cukru lze plod konzumovat jako dezert i v jarním období. Počet semen je 20–30, semena jsou polyembryonická (Tanaka, 1946).
Sklizeň a uchovávání. V Japonsku sklizeň probíhá od dubna do května; plody vydrží uchované po celé léto. Na Taiwanu byl optimální termín sklizně stanoven v únoru — po tomto termínu plody snadno opadávají (Tanaka, 1946). Tanakova fenologická pozorování z let 1936–1937 zachycují, že plody dosahují maximální hmotnosti (přes 480 g) v prosinci; poté se hmotnost mírně snižuje, zatímco obsah cukru postupně roste a kyselost klesá.
Natsudaidai — (základní typ)
Japonský název: 夏橙 (Natsudaidai / ナツダイダイ)
Taxonomická pozice: Citrus natsudaidai Hayata (1919), položka č. 71 v Tanaka (1946)
Základní, původní forma natsudaidai. Plody jsou silně kyselé (kyselost 2–3 %), hmotnost 400–500 g, barva kůry žlutá až žluto-oranžová, zrání pozdní (leden–duben); plody jsou pro přímou konzumaci bez přídavku cukru nevhodné. Tanaka uvádí pro základní typ řadu regionálních synonym: Amashiro (和歌山, čteno „amaširó”), Bakemono (山口, čteno „bakemono”), Gozen-Kunenbo (山口, čteno „gozen-kunenbo”), Hagi-mikan (čteno „hagi-mikan”), Kodama-mikan (山口, čteno „kodama-mikan”), Natsu-kunenbo (和歌山・奈良, čteno „natsu-kunenbo”), Natsu-mikan (一般, čteno „natsu-mikan”), Natsushiro (和歌山・奈良, čteno „nacuširo”) a Yamaguchi-daidai (静岡, čteno „jamaguči-dajdaj”) (Tanaka, 1946, položka č. 71).
V prefektuře Yamaguchi strom dosáhl téměř kultovního postavení: město Hagi je tradičně proslulé vůní květů natsudaidai rozvíjejících se v květnu. Japonský (tehdy teprve budoucí) císař Hirohito, jenž navštívil Hagi v roce 1926 v době květu, údajně vyzdvihl intenzitu vůně, o níž si myslel, že pochází z umělého rozprašovače parfémů. Hagi obdrželo Ministerstvem životního prostředí Japonska označení „Krajina vůní” (Rurubu, 2024).
Amanatsu / Kawano Natsudaidai
Japonský název: 甘夏 (Amanatsu, čteno „amanatsu”); 川野夏橙 (Kawano Natsudaidai, čteno „kawano-natsu-daj-daj”)
Synonyma: Amanatsu-daidai (甘夏橙), Amanatsukan (甘夏柑), Amanatsu-mikan (甘夏蜜柑)
Taxonomická pozice: Citrus natsudaidai Hayata ‘Kawano Natsudaidai’; somatická mutace základního typu; evidována jako UCR CRC 3235 ve sbírce UCR Givaudan Citrus Variety Collection.
Amanatsu je nejvýznamnější kultivar C. natsudaidai a dnes fakticky dominuje trhu. Vznikl jako spontánní pupenová mutace (bud sport) zjištěná v roce 1935 na stromě natsudaidai v zahradě zemědělce Kawana Yutaka (川野豊) v obci Tsukumi, prefektura Oita, na ostrově Kjúšú. Mutovaná větev nesla plody s výrazně nižší kyselostí; Kawano provedl první pokusy s rouby. Officiální registrace kultivaru proběhla v roce 1950, kdy byl potvrzen jako komerčně využitelná raně dozrávající selekce. Slovo ama (甘) označuje v japonštině sladkost, natsu (夏) léto — název tedy znamená „sladké léto” (NARO, 2023).
Plody Amanatsu jsou o něco menší a hladší než u základního natsudaidai (průměr 70–100 mm), hmotnost 400–500 g, slupka zlatožlutá až oranžová, hladší se zřetelnými olejovými žlázkami. Dužnina měkká, šťavnatá, světle oranžová, 10–12 segmentů, 8–10 semen. Kyselost 1–2 % (versus 2–3 % u základního typu), chuť sladkokyselá s jemnou hořkostí. (NARO. 2023)
Shimizu et al. (2016) potvrdili analýzou markerů, že testované akcese natsudaidai (A096–A099) jsou vzájemnými somatickými mutanty — tj. různé stromy kultivarů natsudaidai vykazují identické genotypy, což potvrzuje klonální původ šíření vegetativním množením.
Beni Amanatsu
Japonský název: 紅甘夏 (Beni Amanatsu, čteno „beni-amanatsu”)
Taxonomická pozice: Citrus natsudaidai Hayata; červenobarevná pupenová mutace Kawano Natsudaidai (Amanatsu)
Katalog genetických zdrojů Toso Orchard vydaný Yamamoto et al. (2005) uvádí pod druhem C. natsudaidai Hayata akcesi s anglickým označením „Beni amanatsu” s poznámkou: „vyšlechtěna na Pokusné zemědělské stanici prefektury Kumamoto; pupenová mutace Kawano Natsudaidai.”
Původ mutace je tedy institucionální: Beni Amanatsu byl vyšlechtěn na Prefekturní zemědělské pokusné stanici Kumamoto jako pupenová mutace kultivaru Amanatsu (Kawano Natsudaidai). Charakter mutace — hlubší oranžové zbarvení kůry i dužniny — byl vědecky analyzován: Tochida et al. (1985) prokázali, že obsah celkových karotenoidů je u této mutace přibližně dvojnásobný oproti standardnímu natsudaidai a amanatsu, přičemž karotenoidní spektrum (složení pigmentů) je totožné — příčinou hlubší barvy je tedy kvantitativní, nikoli kvalitativní změna. Ve stejné studii byl porovnáván kultivar se zbarvením způsobeným přítomností β-citraureinu, avšak tento pigment (produkující načervenalý odstín odlišný od sytě oranžového) nebyl u Beni Amanatsu detekován.
Kobayashi mikan
Japonský název: 小林蜜柑 (Kobayashi-mikan, čteno „kobajašimikan”)
Synonyma: Williamson Pomelo (dle Tanaka, 1980, položka č. 5 u položky č. 55); Akaniku-amanatsukan (赤肉甘夏柑, čteno „akanikuamanatsukan”, dle Tanaka, 1980, položka č. 6)
Taxonomická pozice: Roubová chiméra (Citrus Natsudaidai Hayata — L2/L3 — a Citrus unshiu Marcovitch — L1); položka č. 55 v Tanaka (1980), Vol. III; evidována jako UCR CRC 3817
Kobayashi mikan je jednou z nejpozoruhodnějších citrusových chimér v japonském ovocnářství — periklinální chiméra vzniklá spontánně na místě srůstu, nikoli genetickým křížením.
Příběh vzniku: Kolem roku 1908 byl na pozemku Kobajašiho Jošikičiho (小林鹿吉方) v obci Nakazone, okrsku Uminomachi, prefektura Fukuoka, naroubován roub natsudaidai na podnož mandarinky unshiu. Počátkem léta téhož roku prasklo místo srůstu; ze dvou vzniklých náhodných pupenů se jeden vyvinul v původní strom tohoto kultivaru. V roce 1922 si rodinní příslušníci všimli rozdílu mezi plody dvou větví: jedna větev nesla normální natsudaidai, druhá plody vnějškově podobné, avšak s dužninou připomínající mandarinku unshiu — načervenalou barvou i chutí. Prefekturní zemědělský inspektor Samura Ribyōe (佐村利兵衛) provedl šetření a v roce 1928 publikoval v časopise Nōgyō oyobi Engei (農業及園芸) závěr, že jde o roubovou chiméru: vnější buněčná vrstva L1 pochází z mandarinky unshiu (Satsuma), vnitřní vrstvy L2 a L3 jsou z natsudaidai. Izoenzymatická analýza v pozdějším výzkumu (Yamashita, 1983, citováno v Sugawara et al., 2002) tento závěr potvrdila (UCR CRC 3817, 2023).
Botanický popis (dle Tanaka, 1980):
Strom je malý, větvení od základny, kulovitá nebo zploštělá koruna; výška nepatrně nižší než u natsudaidai, silný, odolný vůči chorobám a škůdcům. Větve téměř bez trnů. Listy: vřetenovitě kopinaté, délka 8–10 cm, šířka 4–4,5 cm; postupně zašpičatělý vrchol, klínovitá báze; okraj s drobnými pilovitými zuby; řapík ~2 cm, křídlo 3 mm; čepel vodorovně rozložená, mírně tenká, bledě zelená. Bílé květy vyrůstají v hroznech na nových výhonech Plod je zploštěle kulovitý; podélný průměr 6,2 cm, příčný průměr 6,4 cm; hmotnost ~200 g — menší než natsudaidai. Dužnina má 13–14 segmentů a přibližně 25 polyembryonických semen. Cukernatost 12,6 %, kyselost 1,7 %, cukr/kyselost = 7,4. Plody dozrávají koncem roku. Přestože jsou vnějškem plody snadno zaměnitelné s natsudaidai, průřez plodu je spolehlivým rozlišovacím znakem. Chiméra si udržuje stálé vlastnosti po více než 70 let vegetativního množení v Japonsku (UCR CRC 3817).
POUŽITÍ A PRODUKTY
Čerstvá konzumace a gastronomie
Čerstvé plody natsumikan a amanatsu jsou konzumovány po loupání a rozdělení na segmenty. Pro přímou konzumaci je vhodný zejména kultivar Amanatsu, jehož sladkokyselá chuť s jemnou hořkostí je výrazná, ale příjemná. Kyselejší základní natsudaidai vyžaduje přídavek cukru nebo uchovávání po sklizni, během něhož kyselost klesá (UCR CRC 3235). Z plodů se vyrábí džusy, džemy, marmelády, kandovaná kůra, sorbety a zmrzliny; město Hagi je proslulé zmrzlinou a džusem natsumikan. Kůra se přidává do rýžového oleje, využívá při pečení a jako aromatická složka v řadě tradičních japonských i mezinárodních receptur. Na ostrovech Kjúšú a Honšú jsou plody populárním jarním citrusem — sklizní v dubnu a konzumací v květnu překlenují mimosezónní mezeru po skončení sklizně unshiu mandarin (Hodgson, 1967).
Kůra v lázni
Japonská tradice doporučuje přidávat celé nebo sušené plody natsudaidai do horké lázně; pryskyřice a silice v kůře mají údajně zlepšovat krevní oběh a zmírňovat únavu. Tato praxe je doložena v japonské etnobotanické tradici a je součástí marketingové identity Hagi a sousedních oblastí (Tanaka, 1946).
Parfumérství
Silice z kůry natsudaidai (lisovaná za studena) je aromatická, s charakteristickými sloučeninami β-kopaen, cis-sabinenhydrát a 1-oktanol; limonén tvoří přes 80 % celkového složení (Lan Phi et al., 2006). Absolut z květů obsahuje linalool (31,14 %) jako dominantní komponentou. Hayasaki et al. (2022) prokázali, že složení aromatického absolutu z květů natsudaidai je srovnatelné s neroli olejem a má potenciál pro využití v parfumérství a aromaterapii.
Medicinální využití
V japonské tradiční medicíně (kampō) jsou sušené plody a kůra natsudaidai využívány analogicky jako u bigarádie (C. aurantium): stomachikum, expektorans. Nezralá sušená kůra se v kampō označuje výrazem 枳實 (kijitsu). Výzkumy prokázaly, že kůra nezralých plodů natsumikan má prospěšné účinky při experimentální alergické dermatitidě (Deng et al., 2020).
ROZŠÍŘENÍ A SOUČASNÝ STAV
Natsudaidai je endemickým japonským druhem, komerčně pěstovaným výhradně v Japonsku (a omezeně v Číně, Koreji a Evropě jako zájmová kultura). Historickým centrem pěstování je prefektura Yamaguchi (město Hagi), kde je druh kulturním symbolem. Dnešní komerční produkce se soustřeďuje zejména v prefekturách Kumamoto (熊本), Ehime (愛媛), Kagoshima (鹿児島) a Wakayama (和歌山). Druh je díky citlivosti na nízké teploty omezen na pobřežní oblasti s mírnou zimou (Hodgson, 1967; Deng et al., 2020).
Produkce prošla dramatickým vývojem: z vrcholu přibližně 17 000 ha (1970) a produkce kolem 253 000 t klesla na cca 1 600 ha a 40 000 t v roce 2017 (Kurai, 2021; Shimizu, 2022). Pokles je přisuzován změně spotřebitelských preferencí ve prospěch sladších a snáze loupatelných kultivarů (dekopon, setoka, kannpei) a konkurenci importovaných citrusů. Naopak kultivar Amanatsu (Kawano Natsudaidai) si udržuje stabilní tržní pozici pro svůj charakteristický sladkokyselý profil a snadné loupání (Shimizu, 2022).
Introdukce do Evropy. Natsudaidai se do Evropy dostal pozoruhodnou historickou náhodou. V roce 1933 přivezl jugoslávský obchodní parník do Japonska pšenici z Banátu (historické území v jihovýchodní Evropě, rozdělené mezi Rumunsko (většina), Srbsko a Maďarsko), z níž byl pro japonskou stranu upečen chléb výjimečné chuti. Nadšený čestný konzul Království Jugoslávie v Ósace Eiičiró Ujeyama (上山英次郎), majitel společnosti Kinčó (金鳥) vyrábějící prostředky proti hmyzu, odeslal na zpáteční lodi jako projev vděku dar 372 stromků citrusů — konkrétně kultivarů unshiu (C. unshiu), Honikan (pravděpodobně Hon Mikan, C. kinokuni) a Natsu mikan (C. natsudaidai) (Agroklub, 2009). Zásilka přistála v přístavu Bar (tehdy Antivari) v Černé Hoře. Sazenice byly postupně distribuovány do Dalmácie; materiál ze stromků z Blata na Korčuli se stal základem první větší školky v Opuzenu (1951), odkud se mandariny a Natsu mikan rozšířily po celém Neretvanském údolí, kde se unshiu pěstuje dodnes (Agroklub, 2009; Japanorama, 2018). Natsu mikan z této zásilky je tedy přímým předchůdcem exemplářů druhu C. natsudaidai pěstovaným ve sbírkových zahradách na území bývalé Jugoslávie a dalších evropských států.
Sbírkové exempláře: Základní natsudaidai je evidován jako UCR CRC 3235 (Kawano strain) ve sbírce Givaudan Citrus Variety Collection, University of California, Riverside, přijatý v roce 1957 z Tanakova ústavu, Osaka (UCR CRC 3235). Kobayashi mikan je veden jako UCR CRC 3817 (UCR CRC 3817). Toso Orchard Kagošimské univerzity uchovává sbírku zahrnující Kobayashi mikan a Beni Amanatsu (Yamamoto et al., 2005).
TAXONOMICKÁ POZNÁMKA
Platné jméno a autor
Citrus natsudaidai Hayata (1919) je v rámci Tanakova taxonomického systému uznáváno jako samostatný druh. Autor popisu, Bunzó Hayata (早田文藏, 1874–1934), botanik z Taihoku Imperial University (Národní university na Taiwanu), publikoval popis v Icones Plantarum Formosanarum, Vol. 9.
Genomická pozice
Shimizu et al. (2016) zařadili natsudaidai mezi hybridy s jedním identifikovaným rodičovským párem na základě analýzy sdílení alel: C. maxima (pomelo, mateřský taxon) × C. kinokuni Tanaka (Kishu mandarin, otcovský taxon). Nothospecies notace Citrus × natsudaidai je v části vědecké literatury používána pro zdůraznění hybridního původu druhu.
Kobayashi mikan jako objekt chimerologie
Kobayashi mikan je historicky zdokumentovaná periklinální roubová chiméra (periclinal graft chimera) zahrnující C. natsudaidai jako jednoho z rodičů potvrzeno izoenzymatickou analýzou (Yamashita, 1983, cit. v Sugawara et al., 2002).