Japonský název: 橘 (Tachibana), čteno „tačibana“; doslova „pomerančovník“ nebo „plocholistý strom“
Alternativní přepis: Tachibana; Tachibana mikan
Další místní název: Ishikunibu (イシクニブ) Hort. — okinawský místní název; původně zaměňován s Citrus depressa.
Wu et al. (2021) prokázali na základě srovnávací genomové analýzy, že Citrus tachibana je skupinou hybridů vzniklých mezi Citrus ryukyuensis a neznámou pevninskoui asijskou mandarinkou, avšak odlišných od C. depressa. Pevninský rodič Tachibany je hybridem vzniklým mezi Manshanyeju a divokou čínskou mandarinkou (Citrus reticulata Blanco). Manshanyeju je dalším z původních druhů divoké mandarinky z pohoří Nan-ling v jižní Číně. Oproti C. depressa se liší tím, že její pevninský rodič naopak obsahuje malý segment pomela a minimální podíl Mangshanyeju. Pevninští rodiče obou druhů tedy nejsou příbuzní, což znamená, že hybridní druhy Rjúkjú vznikly nezávisle. Genotyp Tachibany je strukturálně složitější než genotyp C. depressa: každá Tachibana nese 4–6 rozsáhlých segmentů diploidního C. ryukyuensis v jinak hybridním pozadí, což naznačuje, že přímí pevninští rodiče Tachibany sami prodělali předchozí introgresi C. ryukyuensis. Studie Wu et al. (2021) rovněž ukázala, že všechny Tachibany nejsou úplnými sourozenci. Shimizu et al. (2016) identifikoval v Japonsku tři geneticky odlišné kmeny Tachibany.
HISTORIE A PŮVOD
Tachibana je nejstarší citrus doložený v japonské literární tradici. Man’yōshū, nejstarší dochovaná sbírka japonské poezie (8. stol. n. l.), obsahuje 70 básní o Tachibaně nebo na ni odkazujících — výhradně oslavujících její omamnou vůni. Podle legendy císař Suinin (r. 29 př. n. l. – 70 n. l.) přikázal muži, aby se vydal do podsvětí a přinesl zpět ovoce nesmrtelnosti. Přestože se vrátil příliš pozdě, ovoce a větve, které přinesl, byly údajně vysazeny v chrámu Tachibana. Chrám stojí dodnes jižně od Nary na ostrově Honšů a na jeho pozemku se nachází několik stromů Tachibany (Leow, 2022).
Během období Heian (794–1185) se Tachibana těšila mimořádnému postavení: ženy japonské aristokracie si zastrkávaly sáčky s jejími květy do rukávů kimona nebo navlékaly plody na šňůrky a nosily je jako náramky. Zralé plody Tachibany byly předkládány císařskému dvoru a šógunátu. Japonská rodová jména odvozená od Tachibany — Tachibana-shi — patřila k nejprestižnějším v zemi. V období Edo (1603–1868) se stala Tachibana dostupnější pro širší vrstvy; mnohé rodiny ji využívaly v domácích obřadech.
Na základě nařízení ministerstva školství ze září 1945 byli učitelé a studenti povinni vymazat z válečných učebnic veškerý nacionalistický obsah. Zmínky o Tachibaně, spojené s císařskou rodinou, byly pravděpodobně odstraněny rovněž, což vedlo k výraznému vymazání druhu z japonského kolektivního vědomí (Leow, 2022). Skutečností je rovněž to, že plody Tachibany jsou kyselé, rychle se kazí a nemají komerční hodnotu, čímž postrádají motivaci k pěstování v moderním zahradnictví.




Wu et al. (2021) předpokládají, že pevninský asijský rodič Tachibany byl prehistorickou introdukcí na ostrovy Rjúkjú, buď před 40 000 až 200 000 lety v době pevninského spojení s Asií, nebo přinesen mořským proudem Kuroshio. Hybridizace s místně adaptovaným Citrus ryukyuensis pak dala vznik druhu Tachibana, jehož apomiktické množení umožnilo jeho rychlé rozšíření po japonském souostroví.
BOTANICKÝ POPIS
Strom nebo keř 3–10 m vysoký, s trny. Listy podlouhlé (na rozdíl od vejčitých listů C. depressa), s určitou variabilitou; okraje celistvé až jemně vroubkované; vrchol zašpičatělý; řapík úzce okřídlený.
Květy bílé, 1,2–1,4 cm v průměru. Plody žluté, kulovité (globózní), 3,5 × 2–2,5 cm; na rozdíl od stlačených plodů C. depressa jsou tedy spíše kulaté, třebaže variabilita existuje. Slupka tenká, pevná. Počet segmentů 7–8. Semena zelená, polyembryonická (apomiktická).
CHUŤ A POUŽITÍ
Plody Tachibany jsou kyselé, s výraznou vůní, a nejsou vhodné k přímé konzumaci dužniny — historicky se jednalo především o symbolické ovoce. Využívána je zejména vůně čerstvých plodů, listů a květů; plody mohou sloužit k aromatizaci pokrmů a nápojů obdobně jako yuzu nebo kabosu. V japonské kultuře plní Tachibana funkci rituální a dekorativní (Leow, 2022).
ZACHOVÁNÍ A SOUČASNÝ STAV
V Japonsku: Přestože Tachibana původně rostla v celé jižní polovině Japonska (Tanaka, 1957), je dnes natolik vzácná, že ji Japonské ministerstvo životního prostředí v roce 2012 zařadilo na seznam ohrožených druhů. Populace přežívají v jižní části japonského souostroví, zejména na ostrůvcích Rjúkjú. Tanaka (1957) zaznamenal výskyt v Ōgimi-son (Okinawa), Ishigaki a Iriomote.
V Evropě: Tachibana je mrazuvzdorná do −12 °C (Bouladou, 2015), čímž představuje zajímavý okrasný druh pro evropské kolekce. Díky historické symbolice a vzácnosti bývá vyhledávána sběrateli japonských citrusů.