Okinawské citrusy skupiny yukunibu — Yūkunibu, Ōtō, Kābuchī, Tarogayo a Keraji

Wu et al (2021) identifikovali na základě srovnávací genomické analýzy 69 vzorků citrusů ze souostroví Rjúkjú skupinu hybridních taxonů, které sdílejí Citrus nobilis Lour. (Kunembo) jako společného semenného rodiče a různé jedince divoce rostoucího Citrus ryukyuensis Wu et al. jako pylové rodiče. Tuto skupinu pojmenovali „Yukunibu“, podle okinawského výrazu pro kyselý citrus. Skupinu tvoří kultivary Yūkunibu, Ōtō, Kābuchī, Tarogayo a Keraji. Kunembo bylo do souostroví Rjúkjú importováno z oblasti Indočíny někdy mezi 8. a 12. stoletím; jeho hybridizace s místně adaptovaným divokým C. ryukyuensis dala vznik celé sérii endemických forem. Apomixe (nucelární embryonie) zděděná od mateřského Kunembo umožnila stabilní klonální reprodukci a rychlé rozšíření nových hybridních taxonů.

CHEMICKÉ SLOŽENÍ A VÝŽIVOVÉ HODNOTY

Yamamoto et al. (2019) prokázali existenci polymethoxylovaných flavonů (PMF) — nobiletinu, tangeretinu, sinensetinu a heptamethoxyflavonu — ve slupce 32 akcesí citrusů z prefektury Kagošima pěstovaných ve sbírce Toso Orchard na Experimentální farmě Zemědělské fakulty Kagošimské univerzity. PMF jsou bioaktivní látky s prokázanými protinádorovými, antidiabetickými a neuroprotektivními účinky. Kābuchī (akcese Kikai Mikan) vykazovalo vysoký celkový obsah PMF (přibližně 1 434–2 225 μg/g čerstvé hmotnosti slupky), srovnatelný s Kishu mikan a Ponkanem. Keraji dosahovalo nižších hodnot (580–769 μg/g slupky). Ōtō (akese Kurushima a Yunnu Oto) vykazovalo střední hladiny (570–891 μg/g). Samotné Kunembo obsahuje minimální množství PMF (254–333 μg/g), z čehož plyne, že vyšší obsah PMF u Kābuchī a Ōtō pochází pravděpodobně z linie C. ryukyuensis jako pylového rodiče.

Citrus yanbaruensis hort. ex Tanaka „Yukunibu“

Japonský název: Yūkunibu (ユークニブ), čteno „júkunibu“; doslova „kyselý citrus“ v okinawském dialektu

Anglický název: Yukunibu

SYNONYMA

Citrus yanbaruensis Hort. ex Tanaka (1957) — platný druh v systému Tanaka; nový druh popsaný na základě materiálu z Ōgimi-son, Okinawa

Yūkunibu (ユークニブ) Hort. — okinawský místní název (Ōgimi-son, Kunigami-son)

TAXONOMICKÁ POZNÁMKA

Tanaka (1957) popsal Citrus yanbaruensis jako nový druh na základě materiálu z Ōgimi-son na severu Okinawy; zařadil jej do skupiny ARCHICITRUS-AURANTIUM-AURANTIOIDES-RACEMOSA, do níž řadí rovněž C. rokugatsu. Tanaka zdůrazňuje, že C. yanbaruensis se od C. rokugatsu liší absencí areoly na vrcholu plodu, větším otevřeným středem, semeny s hlouběji zbarveným vnitřním osemením a normálním (nemasitým) kalichem — přičemž tvar plodu, jeho velikost, charakter slupky a dužinové váčky jsou si velmi podobné. Ačkoli Wu et al. (2021) nepracují s C. yanbaruensis jako explicitně pojmenovanou akcesí, okinawské akcese (R03 a R19) odpovídají morfologicky i místním názvem C. yanbaruensis. Wu et al. (2021) vyloučili bigarádii (C. aurantium) jako rodiče, ale na rozdíl od C. rokugatsu odvodili původ od Citrus nobilis Lour. (Kunembo) jako semenného rodiče a Citrus ryukyuensis jako pylového rodiče.

HISTORIE A PŮVOD

Tyōzaburō Tanaka popsal Citrus yanbaruensis ve svém terénním průzkumu rjúkjúských citrusů uskutečněném od 17. prosince 1956 do 19. ledna 1957, jehož výsledky publikoval v práci Revisio Aurantiacearum X (Tanaka, 1957). Materiál nasbíral T. Maeda 21. prosince 1956 v obci Ōgimi-son na severu Okinawy, kde se druh pěstoval v usedlostech. Tanaka (1957) poznamenal, že druh je jen zřídka vysazován a mnohé stromy jsou káceny, protože plody jsou pro vysokou kyselost nevhodné k tržnímu prodeji. Výskyt je doložen rovněž v obci Kunigami-son (Yamamoto, 2019).

BOTANICKÝ POPIS

Dle Tanaky (1957): listy vejčitě podlouhlé, na obou koncích tupé, ne příliš tlusté; čepel přibližně 12 × 5,5 cm, řapík přibližně 1,5 cm, úzce čárkovitý, bez vyvinutého křídla. Plody středně velké, výrazně stlačeně kulovité, průměrná hmotnost přibližně 120 g; povrch zpravidla zvrásnělý, u menších plodů hladší, nikdy však zcela hladký; plod vždy kompaktní a těžký. Vrchol plodu hluboko propadlý, zvrásnělý, paprsčitě rýhovaný; báze plodu náhle prohloubená se srovnatelně velkým kalichem, jehož laloky jsou krátké, ostře zašpičatělé. Barva slupky zelenožlutookrová, přecházející částečně do světle oranžové. Slupka v průřezu vydává přetrvávající kyselé citralové aroma, výrazně odlišné od Citrus nobilis; tloušťka slupky přibližně 6 mm; olejové buňky velmi husté, nakupené. Střed plodu otevřený, přibližně 13 mm v průměru, houbovitý. Dílků přibližně 10. Dužnina měkká, šťavnatá, světle žlutá, velmi kyselá. Semena početná, podlouhlá, s hlouběji zbarveným vnitřním osemením.

CHUŤ A POUŽITÍ

Slupka vydává příjemnou vůni připomínající směs grapefruitu, yuzu a mandarinky — jemnou, sladkou, osvěžující, vhodnou k aromatizaci nápojů a pokrmů. Dužnina s mnoha semeny je pro svou kyselost nevhodná k přímé konzumaci (Yamamoto, 2019).

ZACHOVÁNÍ A SOUČASNÝ STAV

V Japonsku: Druh je silně ohrožen. Už Tanaka (1957) dokumentoval kácení stromů pro nevhodnost plodů k tržnímu prodeji již v době průzkumu. Zbytky populace jsou zachovány v usedlostech v Ōgimi-son a Kunigami-son na severu Okinawy. Sbírkové exempláře jsou uchovávány v Toso Orchard na Experimentální farmě Zemědělské fakulty Kagošimské univerzity (Yamamoto et al. 2022).

Citrus keraji var. kabuchii hort. ex Tanaka „Kabuchii“

Japonský název: Kābuchī (カーブチー), čteno „kábučí“; doslova „tlustá slupka“ (kā = slupka, buchī = tlustá)

Japonský název: Kābuchī (カーブチー), čteno „kábučí“; doslova „tlustá slupka“ (kā = slupka, buchī = tlustá)

SYNONYMA

Citrus keraji Hort. ex Tanaka var. kabuchii Hort., status novus (Tanaka, 1957) — povýšení z formy na botanickou varietu
Citrus keraji forma kabuchii Y. Tanaka, Icon. Jap. Cit. Fr. 2: 417, 1928 — původně popsáno jako forma
Citrus sp. Sonohara, Useful Tr. 39, 1952 — neidentifikované označení
Kikaimikan (キカイミカン) Hort. — místní forma na ostrově Kikaijima; geneticky identická s Kābuchī (Yamamoto et al. 2010, 2013)

TAXONOMICKÁ POZNÁMKA

Tanaka (1957) povýšil Kābuchī ze statusu forma (Y. Tanaka, 1928) na botanickou varietu Citrus keraji var. kabuchii.

Diagnostické znaky Kābuchī oproti Keraji:
(1) listy s čepelí sbíhající k řapíku (décurrent) — nejnižší žilky se sbíhají k ústřední žilce pod ostrým úhlem;
(2) plody vyšší, často obráceně kuželovité;
(3) areola složená z několika řad konkávních jamek, někdy téměř nezřetelná;
(4) počet dílků nižší;
(5) semena prodloužená k bázi s delším zobákovitým výběžkem.
Tanaka (1957) zdůraznil, že rozdíl mezi Kābuchī a Unzoki (= Keraji) je na Okinawě natolik výrazný, že je nelze považovat za jeden taxon. Yamamoto et al. (2010) prokázali, že Kikaimikan má na základě ISSR analýzy identické vzory chromozomů s dalšími formami Kābuchī z Tokunošimy (Natsukunin) a Okinoerabu (Kabocha). Wu et al. (2021) přiřadili akcesi Kābuchī do skupiny Yukunibu.

HISTORIE A PŮVOD

Kābuchī má na Okinawě dlouhou historii pěstování; historické záznamy dokládají, že bylo pěstováno jako pocta královskému dvoru Rjúkjú (Orion Breweries, 2021). Původní oblast pěstování zahrnovala celou Okinawu, ale válečné škody 2. světové války a tajfuny přesunuly těžiště pěstování do severní části hlavního ostrova. Na Kikaijimě se Kābuchī pěstuje pod názvem Kikaimikan jako zahradní rostlina.

BOTANICKÝ POPIS

Dle Tanaky (1957) a J-FEC (2024): plody váží přibližně 60–70 g, průměr přibližně 50–60 mm, výška ~ 40–45 mm. Tvar stlačeně kulovitý, ale výrazně proměnlivý — od oblátních po obráceně kuželovité. Vrchol plodu výrazně propadlý; areola složená z několika řad konkávních jamek, může být nevýrazná. Slupka tlustá 3–3,5 mm, volná, snadno se oloupává, povrch hrubší než u Ōtō. Barva zralých plodů světle žlutooranžová; na Okinawě se konzumují, když zelená barva teprve začne vybledat. Albedo bílé. Počet dílků 8–9; střed velký, dutý. Dužnina světle žlutooranžová, měkká, šťavnatá. Cukernatost šťávy 9–10 °Brix; kyselost klesá na přibližně 1 % koncem října; sklizeň od konce října do začátku listopadu. Semena zelená, polyembryonická, 3–10 ks.

CHUŤ A POUŽITÍ

Kābuchī je v plné zralosti sladké, s minimální kyselostí; dužnina je šťavnatá. Konzumuje se především čerstvé, oloupané. V japonské kuchyni se sušená slupka používá jako součást šičimi tōgaraši (tradičních sedm koření). (Lugar do Olhar Feliz, 2017).

ZACHOVÁNÍ A SOUČASNÝ STAV

V Japonsku: Roční produkce na Okinawě dosahovala v roce 2003 přibližně 51 tun, z toho přibližně 17 tun se prodávalo na místním trhu (J-FEC, 2024. Okada, 2005). Na Kikaijimě se Kābuchī (Kikaimikan) pěstuje jako zahradní rostlina. Sbírkové exempláře jsou v Toso Orchard Kagošimské univerzity (Yamamoto et al. 2019, akcese č. 18–22), a na Experimentální stanici Ogimi na Okinawě.

Citrus oto hort. ex Yu. Tanaka „Oto“

Japonský název: Ōtō (オートー), čteno „ótó“; historicky „Ōto-kunembo“ (Modrá devítiletá matka)

SYNONYMA

Citrus oto Hort. ex Yuichiro Tanaka, Icon. Jap. Cit. Fr. 2: 420, 1948 — platné jméno v systému Tanaka
Citrus oto Hort. ex Tanaka, Spec. Probe in Cit. 130, 1954
Citrus sp. Sonohara et al., Fl. Okinaw. 83, 1952 — neidentifikované označení

TAXONOMICKÁ POZNÁMKA

Tanaka (1957) studoval Ōtō v roce 1952 z materiálu Šizuokské citrusové experimentální stanice, protože druh dozrává velmi brzy a při terénním průzkumu v prosinci 1956 — lednu 1957 plody na stromech již nebyly. Tanaka podrobně popsal odlišnosti Ōtō od Kābuchī:
(1) pevnější slupka s hustým, neporézním albedem;
(2) menší uzavřený střed s ostrými konci dílků;
(3) nezaoblené rohy dílků v průřezu;
(4) poloprůhledná, nazelenalá dužnina s více síťovitým uspořádáním váčků;
(5) menší semena.
Přes tyto rozdíly oba druhy sdílejí podobnou chuť dužniny a jemné aroma připomínající kardamon. Tanaka zařadil Ōtō do skupiny METACITRUS-MICROACRUMEN-ANISODORA. Wu et al. (2021) potvrdili akcesi Oto jako F1 hybrid Kunembo-mikan × C. ryukyuensis a zařadili jej do skupiny Yukunibu.

HISTORIE A PŮVOD

Tradice uvádí, že Ōtō se poprvé objevil přibližně před 300 lety jako „Ōto-kunembo“ (Modrá devítiletá matka), z čehož je zřejmé, že pěstitelé jeho příbuznost s Kunembo vnímali. V časném období Shōwa (přibližně 1926–1945) dosahoval objem sklizně kolem 300 tun a Ōtō byl hlavní citrus pěstovaný v prefektuře Okinawa. Od přibližně 70.–80. let 20. století jeho produkce rychle klesala v důsledku přechodu na komerčně atraktivnější kultivary — Tankan, raná Satsuma. Tanaka (1957) zaznamenal četné pěstování na Okinawě, Ishigaki a Iriomote.

BOTANICKÝ POPIS

Dle Tanaky (1957) a J-FEC (2024): plody váží přibližně 70–80 g, průměr přibližně 55 mm. Tvar stlačeně kulovitý, pravidelný. Vrchol plodu plochý; areola složená z konvexních olejových buněk, mírně propadlá; kalich s apikulátními laloky a hlubokými záhyby. Slupka žlutooranžová, tenká, přibližně 2 mm, hladká, snadno se oloupává. Olejové buňky velmi husté, ostře výrazné (připomínají povrch Kōji, C. leiocarpa). Počet dílků 10–11; střed menší, uzavřený. Dužnina světle žlutooranžová, měkká, šťavnatá, poloprůhledná, nazelenalá. Listy poněkud tenčí než u Kābuchī, se zřetelně okřídleným řapíkem. Semena zelená, polyembryonická, přibližně 15 ks. Cukernatost šťávy přibližně 7–9 °Brix; kyselost klesá na přibližně 1 % koncem listopadu (Okinawa); sklizeň od konce listopadu do ledna.

CHUŤ A POUŽITÍ

Plody jsou sladkokyselé, šťavnaté, konzumují se hlavně čerstvé. Tanaka (1957) popsal chuť jako příjemnou s jemným aroma připomínajícím kardamom, charakteristickým i pro Kābuchī. Yamamoto et al. (2019) zaznamenali obsah PMF u akcesí Kurushima a Yunnu Oto v rozsahu přibližně 569–891 μg/g slupky.

ZACHOVÁNÍ A SOUČASNÝ STAV

V Japonsku: Produkce poklesla na přibližně 9–10 tun ročně (rok 2003; J-FEC, 2024). Druh stále pěstuje několik farem v severní části Okinawy; prodej probíhá převážně přímým prodejem nebo turistickým samosběrem. Sbírkové exempláře jsou v Toso Orchard Kagošimské univerzity (Yamamoto et al. 2019, akcese č. 23 Kurushima a č. 24 Yunnu Oto), a na Experimentální stanici Ogimi na Okinawě.

Citrus tarogayo hort. ex Tanaka „Tarogayo“

Japonský název: Tarogayo (タロガヨ), čteno „tarogajó“; okinawský dialekt: „Ke komu patříš?“ nebo „Kdo jsi?“

SYNONYMA

Citrus tarogayo Hort. ex Yuichiro Tanaka, Icon. Jap. Cit. Fr. 2: 422, 1948 — platné jméno
Citrus tarogayo Hort. ex Tanaka, Spec. Probe in Cit. 130, 1954
Tarugayu — okinawský dialektický přepis
Unju (ウンジュ) Hort. — alternativní okinawský název (Yamamoto et al. 2013)

TAXONOMICKÁ POZNÁMKA

Tanaka (1957) potvrdil Tarogayo jako kultivar odlišný od Ōtō i Kābuchī a vysvětlil, že samotný název „Tarogayo“ (= „Ke komu patříš?“) reflektuje historické nejasnosti o jeho příbuznosti. Tanaka zařadil všechny čtyři okinawské kultivary — Keraji, Kābuchī, Ōtō a Tarogayo — do téže skupiny METACITRUS-MICROACRUMEN-ANISODORA. Wu et al. (2021) potvrdili Tarogayo jako F1 hybrid Kunembo-mikan × C. ryukyuensis a zařadili jej do skupiny Yukunibu.

HISTORIE A PŮVOD

Tarogayo je endemický okinawský kultivar s nejasným původem. Tanaka (1957) sbíral materiál 10. ledna 1957 v usedlosti Zoei Yonamine (Ikebaru, Misato-son) a 11. ledna 1957 v Oyakebaru, Tamagusuku-son (rostlina v nádobě, majitel Shōryō Ishihara). Tanaka uvádí, že pěstovaný počet stromů je menší než u Ōtō, prodej je vzácný a většina stromů se pěstuje pro vlastní spotřebu.

BOTANICKÝ POPIS

Tanaka (1957) studoval jediný nezralý plod z druhého místa sběru. Plod byl obráceně kuželový, dosud zelený, stlačeně kulovitý, průměr přibližně 4 cm; olejové buňky malé, hustě a rovnoměrně rozmístěné; rudimentární paprsčité rýhy byly přítomny; plod bez areoly na vrcholu. Kalich středně velký, více méně nafouklý, krátce zvrásnělý. Průřez plodu vydával mandarinkové aroma; slupka tenká; střed malý. Dílků 8. Dužnina masitá, ne příliš šťavnatá, žlutooranžová, sladce kyselá. Váčky fusoidní s tupou špičkou. Semena poměrně velká, plochá, hladká, s kulatým vrcholem a jednoduše zašpičatělou bází (bez zobákovitého výběžku — diagnostický znak odlišující od Kābuchī a Ōtō) (Orion Breweries, 2023); zelená polyembryonická. Listy elipticky vejčité, s kulatou bází; řapíky krátké, přibližně 8 mm, bez křídla.

Zralé plody (J-FEC, 2024): průměr přibližně 65 mm, hmotnost přibližně 100–120 g; slupka světle žlutooranžová, 3–4 mm, snadno se oloupává; počet dílků 8–9; dužnina žlutooranžová, měkká, šťavnatá; semena zelená polyembryonická, 10–20 ks; sklizeň od začátku listopadu (Okinawa).

CHUŤ A POUŽITÍ

Žlutooranžová dužnina je vonná a sladká. Konzumace především čerstvých plodů; na trhu se prodávají jen výjimečně.

ZACHOVÁNÍ A SOUČASNÝ STAV

V Japonsku: Pěstování výrazně omezené; druh se vyskytuje pouze na Okinawě v soukromých zahradách. Počet stromů menší než u Ōtō. Sbírkové exempláře v Toso Orchard Kagošimské univerzity (akcese č. 34 Tarogayo a č. 35 Unju; Yamamoto et al. 2013, 2019), a na Experimentální stanici Ogimi na Okinawě.

Citrus keraji hort. ex Tanaka „Keraji“

Japonský název: Keraji (ケラジ), čteno „kéradži“; japonský kanji název 花良治蜜柑 (Keraji mikan); hovorově „Hana Ryōji mikan“ dle vesnice původu

SYNONYMA

Citrus keraji Hort. ex Tanaka in Stud. Citrol. 7:74, 1935, nomen — první publikace jako pouhé nomen
Citrus keraji Hort. ex Tanaka in Spec. Probe in Cit. 76 & 130, 1954 — plný popis
Citrus keraji Hort. ex Tanaka, Icon. Jap. Cit. Fr. 2: 414, 1948 (Yu. Tanaka)
Unzoki (ウンゾキ) Hort. — okinawský název téhož druhu (Kijoka, Ōgimi-son); Tanaka (1957) prokázal kompletní taxonomickou identitu Unzoki s Keraji z Amamiōšimy
Keraji-mikan, Kikaijima mikan — synonymní lidové názvy

TAXONOMICKÁ POZNÁMKA

Tanaka (1957) ověřil při průzkumu v prosinci 1956, že okinawský Unzoki (Kijoka, Ōgimi-son) a Keraji z Amamiōšimy jsou taxonomicky identické. Yamamoto et al. (2010) prokázali pomocí ISSR analýzy a testů nekompatibility, že Keraji vznikl zpětnou hybridizací Kunembo (♀, semenný rodič) × Kikaimikan/Kābuchī (♂, pylový rodič). Testy nekompatibility potvrdily identický genotyp Keraji a Kikaimikan při křížení v obou směrech, zatímco oba jsou kompatibilní s Kunembo. Wu et al. (2021) zařadili akcesi Keraji do skupiny Yukunibu.

HISTORIE A PŮVOD

Pěstování Keraji je doloženo z 18. století. Tradice uvádí, že druh byl objeven na malém ostrůvku východně od Kikaijima a přivezen do vesnice Hana Ryōji (花良治), od níž dostal jméno (Yamamoto et al. 2010). Yamamoto et al. (2010) odhadují, že vznik druhu byl možný po introdukci Kunembo na Kikaijima, kde bylo Kunembo pěstováno jako zahradní strom v éře Edo (17.–19. stol.). Keraji mohl vzniknout jako přirozený semenáč Kunembo opylený Kikaimikanem v tradičních zahradách ostrova. Produkce vzkvétala v éře Taishō (1912–1926), ale trvale klesá; dnes je druh téměř výlučně pěstován na ostrově Kikaijima.

BOTANICKÝ POPIS

Dle Tanaky (1957), Yamamoto et al. (2013, 2019) a č. 131 v Tanakově monografii (Tanaka, 1948): stromy středního vzrůstu. Listy poměrně tlusté; řapík bez křídla nebo s velmi úzce lemovaným okrajem; čepel sbíhá k řapíku podobně jako u Kābuchī. Plody váží přibližně 54–100 g (průměrně cca 80 g), průměr 55–60 mm, výška přibližně 45 mm. Tvar stlačeně kulovitý (fruit shape index 124–128), pravidelný; plody rovnoměrně seřazeny. Vrchol plodu plochý nebo mírně propadlý; stopa po čnělce velmi malá; bez paprsčitých rýh. Slupka 3–5 mm silná, lesklá, poněkud hrubá a tuhá; snadno se oloupává. Bohatá na éterické oleje vydává výrazné silné aroma Kunembo-typu, charakteristické pro Kikaijima a vysoce ceněné místními spotřebiteli. Barva slupky žlutooranžová; na Kikaijimě se konzumuje ve stádiu, kdy se plody ještě nevybarvily (zelené nebo světle zelené). Olejové buňky propadlé, střední, středně husté. Albedo bílé. Počet dílků přibližně 9; membrány tenké; střed velký, otevřený. Dužnina měkká, šťavnatá, žlutooranžová. Cukernatost šťávy přibližně 8 °Brix; kyselost klesá rychle; sklizeň od konce října do přibližně začátku prosince. Počet semen přibližně 3; zelená, polyembryonická. V praxi je Keraji téměř bezsemenné díky vlastní nekompatibilitě.

CHUŤ A POUŽITÍ

Keraji je na Kikaijimě ceněno především pro výrazně aromatickou slupku s intenzivní vůní Kunembo-typu přetrvávající na rukou po oloupání. Dužnina je sladkokyselá, konzumuje se čerstvá. Lehce nezralé plody se tradičně používají k odstraňování pachů při přípravě místní speciality habu-saké — destilovaného lihu s jedovatým hadem (J-FEC, 2024). Šťáva se používá k dochucování lihovin kapáním přes plátky plodu. V posledních letech se na trhu objevují zpracované produkty ze slupky (JACK, 2024). Yamamoto et al. (2019) zaznamenali obsah PMF přibližně 579–769 μg/g slupky a obsah kyseliny askorbové přibližně 29–36 mg/100 ml šťávy (druhá nejvyšší hodnota ze všech studovaných akcesí — hned po Fusu).

ZACHOVÁNÍ A SOUČASNÝ STAV

V Japonsku: Celková produkce v roce 2003 přibližně 3,5 tuny (J-FEC, 2024) — je to tedy jeden z nejohroženějších japonských tradičních citrusů. Výlučnou pěstitelskou oblastí je ostrov Kikaijima, kde Keraji funguje jako symbol regionální identity. V poslední době se rozvíjejí zpracované produkty, což naznačuje určité obnovení zájmu o druh (JACK, 2024). Sbírkové exempláře jsou uchovávány v Toso Orchard Kagošimské univerzity (akcese č. 17 Keraji a č. 18 Kikai Mikan; Yamamoto et al. 2019).

V Evropě: V odborné literatuře je uváděna mrazuvzdornost do −12 °C (Dekarz, 2023). Panuje nejistota, zda evropské rostliny prodávané jako Keraji odpovídají taxonomickému popisu druhu, nebo zda se jedná ve skutečnosti o Kābuchī. Tyto rostliny jsou na rozdíl od předchozích taxonů v zahradnictvích běžně dostupné a v evropských podmínkách velmi dekorativní.