15. září brzy ráno už čekám na letišti v Naha na první let do Kagošimy. Jsem na letišti skoro první, většina Japonců přichází až těsně před odletem. Opravdu si ale raději několikrát ověřím, že odsud za hodinu odlétá letadlo. Lety mezi ostrovy Japonska jsou běžné a ceny jsou mírné, okolo 2500Kč za letenku. V 7:25 přesně na čas se mnou poloprázdné letadlo vzlétá a po 90 minutách letu přistáváme na Kjůšů na letišti v Kagošimě.
Letiště v Kagošimě je mnohem menší než to na Okinawě, i když je to druhé největší letšitě na Kjúšú.. Kagošima je totiž zároveň poslední zastávkou Šinkansenu, takže je odsud i pohodlné spojení do zbytku Japonska. S menšími obtížemi kupuji v místním automatu před letištěm lístek na autobus do centra. Letiště je asi 30km od centra Kagošimy a já jsem se rozhodl ubytovat právě tam, protože i Kagošimská univerzita se nachází nedaleko v centru. Voleb na obrazovce automatu máte opravdu hodně, naštěstí jsou i v angličtině, ale to příliš nepomáhá při výběru cílové zastávky. Během svého přemýšlení u automatu se mi podaří vytvořit menší frontu, ale trpěliví Japonci to snáší s klidem, přestože autobus stojí již na zastávce připraven k odjezdu.
Vitězoslavně mávám listkem a hrnu se do autobusu. Řidič mi potvrzuje, že skutečně jede do centra a až po chvíli pochopím, že se domáhá poloviny lístku. Tu mu tedy přenechám a usedám do luxusního autobusu místní MHD. Cesta utíká rychle. V okolí mohu sledovat úžasnou kopcovitou krajinu Kjúšú porostlou borovicovými lesy, kterou ale brzy vystřídá rozlehlá Kagošima. Autobus za tři čtvrtě hodiny zastaví na centrálním náměstí a já se mohu trochu porozhlédnout po okolí. Ubytovat se mohu až odpoledne, mám tedy pár hodin času.
Kagošima je hlavní město stejnojmenné prefektury na jihozápadním cípu ostrova Kjúšú. Kvůli svému teplému klimatu, poloze u moře a ikonické siluetě aktivní sopky bývá často přezdívána „Japonská Neapol“. Město Kagošima má přibližně 580 000 obyvatel. Hlavním centrem obchodu a večerního života je čtvrť v centru města – Tenmonkan. Nabízí rozsáhlou, zhruba 3,5 kilometru dlouhou síť propojených zastřešených nákupních pasáží Šótengai. Střechy pasáží neslouží jen jako ochrana před častým deštěm, ale jsou specificky navrženy tak, aby chránily nakupující a restaurace před padajícím sopečným popelem z nedaleké sopky Sakuradžima. Kagošima je známá také tím, že zde v roce 1877 spáchal rituální sebevraždu Saigó Takamori, známý jako „poslední samuraj“, po porážce povstání v Satsumě. Kagošima byla centrem klanu Satsuma, který hrál klíčovou roli v modernizaci Japonska. Znalci japonských citrusů už asi bystří a mají proč – ano, Satsuma dala také název proslulým mandarinkám Unshiu, které se v Evropě a Americe velmi často prodávají právě pod názvem Satsuma. Z dnešní Kagošimy je dovezdl v roce 1876 G. R. Hall právě z knížectví Satsuma, jak se tehdy Kagošimě říkalo. Kdyby se tak stalo o pár let později, mandarinka by se pravděpodobně jmenovala už jinak.
Pro své krátké ubytování jsem zvolil hotel Noir, moderní, výborně hodnocený 3hvězdičkový hotel, který se nachází pouhých 5 minut chůze od nádraží a 15 minut chůze od univerzity v Kagošimě. Nemusím se tedy během svého pobytu zabývat žádnými přesuny, navíc hned na náměstí je plně vybavené obchodní centrum. K tomu není potřeba nic dodávat. Nákupními centry se Kagošima nijak neliší od běžných moderních měst kdekoliv v Evropě.
Zbytek dne si odpočinu, abych hned ráno mohl vyrazit pěšky do zahrady Toso, která patří Kagošimské univerzitě. Ovocný sad Toso (japonsky 唐湊果樹園 – Toso Kadžuen) je specializované pracoviště a experimentální stanice Zemědělské fakulty Kagošimské univerzity. Jedná se o mimořádně významnou botanickou lokaci z hlediska genetického fondu ovocných stromů v celém jižním Japonsku. Areál se nachází ve čtvrti Toso (odtud název), přibližně 2 kilometry jihozápadně od hlavního univerzitního kampusu Korimoto. Rozkládá se na svahu (v kopcovitém terénu) o celkové rozloze zhruba 7,3 hektaru (z čehož obhospodařovaná plocha tvoří 4 hektary). Sad byl založen již v červenci roku 1916 a má tak více než stoletou tradici ve výzkumu, čemuž odpovídá i stáří pěstovaných stromů, které je v některých případech rovněž přes sto let.. Hlavním posláním stanice je uchovávání genetických zdrojů rostlin, vzdělávání studentů a vědecký výzkum. Stanice udržuje obrovské množství druhů a odrůd citrusů. Zaměřuje se jak na tradiční japonské odrůdy (jako jsou různé typy mandarinek či lokální citrusy z ostrovů Rjúkjú a Amami), tak na raritní a divoké odrůdy, které pomáhají vědcům zkoumat například odolnost vůči suchu nebo jejich zdravotní benefity. Kromě dominantních citrusů se zde ve velkém pěstuje lokální ovoce, jako je lokoát (japonská mišpule), tomely (kaki), borůvky, hroznové víno, broskve, švestky, kdoule a různé subtropické i tropické ovocné dřeviny.
U vchodu mě vítá profesor Masashi Yamamoto. Profesor Yamamoto zasvětil svou kariéru studiu subtropického ovoce a genetických zdrojů rostlin. Je předním odborníkem na analýzu DNA, charakterizaci a využití tradičních, původních odrůd citrusů v prefektuře Kagošima. Má na kontě přes 140 vědeckých publikací a výzkumných prací v prestižních mezinárodních i japonských odborných časopisech (např. The Horticulture Journal či Acta Horticulturae). Působí jako děkan Zemědělské fakulty Kagošimské univerzity (Faculty of Agriculture, Kagoshima University) a je vedoucím profesorem v Laboratoři ovocnářství (Pomology Laboratory). Takže je mi velkou ctí, že se rozhodl mě provést osobně po místním sadu a poskytnout mi všechny potřebné informace.
S profesorem Yamamotem se přivítáme a následuje malá výměna dárečků. Jsem pohoštěn výborným vínem, které zde bylo vyšlechtěno v místních sklenících a již brzy vyrážíme do sadu, než bude velké horko. Ono už tedy je, ale bude hůř.
Následující shrnutí pojmu trochu strukturovaněji, než v jakém pořadí jsme stromy navštívili, aby to z pohledu čtenáře dávalo větší smysl. Začneme tedy na soustroví Amami.
Soustroví Amami je subtropický ráj v japonské prefektuře Kagošima, který leží na půli cesty mezi ostrovy Kjúšú a Okinawa. Největší ostrov Amami Óšima je zapsán na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO díky své výjimečné biologické rozmanitosti. Na rozdíl od sousední Okinawy je Amami mnohem klidnější, je zde největší mangrovový les v Japonsku i subtropický prales plný obřích kapradin. Profesor Masashi Yamamoto v této oblasti dlouhodobě vede výzkum a zmapoval izolované ostrovní populace citrusů, z nichž mnohé čelí riziku vyhynutí. Důvodem je podobně jako na Okinawě masivní nahrazování původních stromů moderními komerčními odrůdami citrusů. Amami jsou malé ostrovy, takže i jejich celková produkce není v rámci celého Japonska významná (řádově několik stovek tun). I zde převládá pěstování Tankanu a Ponkanu, které je místně doplněné o původní hybridy Shiikwaasu, Keraji (Hana Ryōji), Kikaimikan (Kābuchiī), Ōtō, ale také o místní vědecky nepojmenované citrusy Shima-Mikan a Shiiku a historicky introdukovaný Genshokan z Tchajwanu.
Pojďme se nejprve podívat na Keraji nebo-li Hana Ryōji, protože to je z citrusů Amami nejznámější. Pěstování Keraji je doloženo z 18. století. Tradice uvádí, že druh byl objeven na malém ostrůvku východně od Kikaijima a přivezen do vesnice Hana Ryōji (花良治), od níž dostal jméno. Odhaduje se, že vznik druhu byl možný po introdukci Kunembo na ostrov Kikaijima, kde bylo Kunembo pěstováno jako zahradní strom v éře Edo (17.–19. stol.). Keraji mohl vzniknout jako přirozený semenáč Kunembo opylený Kikaimikanem v tradičních zahradách ostrova. Produkce vzkvétala v éře Taishō (1912–1926), ale trvale klesá; dnes je druh téměř výlučně pěstován na ostrově Kikaijima. Keraji je pěstováno také v Evropě, kde je ceněno pro svou odolnost, ale plody se značně liší od těch japonských. Po konzultaci s profesorem Yamamotem usuzujeme, že se pravděpodobně jedná o běžnější Kābuchiī, protože „Evropané to nerozlišují“. Slupka u Kābuchiī má tendenci pufnout, což je znak většiny rostlin, které jsem viděl v Evropě, zatímco Keraji má slupku přisedlou.
Přesouváme se také k místním endemitům Shima-Mikan a Shiiku. Dotazuji se, proč se zde neoznačuje Shima-Mikan jako Citrus leiocarpa a proč se mu v Evropě říká Shivamikan. Ale dozvídám se, že se jedná o dva taxony. Shima-Mikan není Citrus leiocarpa, je geneticky nejblíže čínské mandarince Sunki a je tedy dost možné, že předci tohoto druhu se na ostrovy dostali z Tchajwanu. Evropský Shivamikan sdílí s japonským Shimamikan: malý průměr plodu ~30 mm, jemně texturovanou slupku, kompaktní habitus stromu. Rozdíl je v menším počtu semen (~3–5 oproti ~10), což může být důsledkem pozdější selekce v Rusku. Evropský Shivamikan má sladkokyselou, dobře poživatelnou chuť — což odpovídá měřeným datům Shimamikanu. Je tedy možné, že při exportu do Ruska došlo jen k fonetickému posunu z japonského Shima-mikan a označení Citrus leiocarpa bylo přidáno dodatečně a chybně. Profesor Yamamoto mi potvrzuje, že žádný „japonský Shivamikan“ v Japonsku skutečně neexistuje. Shiiku je neméně zajímavý především podobností aroma plodu s bergamotem (C. bergamia). Slouží na Amami ostrovech jako lokální náhrada bergamotu (C. bergamia). Pravý bergamot na Kikaijimě není dobře pěstovatelný kvůli citlivosti vůči houbovým chorobám a obtížné adaptaci na místní vysokou vlhkost; Shiiku proto zaujalo jeho kulinářskou a aromatickou roli. Absence furoukumarinů zvyšujících u bergamotu citlivost kůže na sluneční záření (UV paprsky), umožňuje přímé využití silice Shiiku bez doplňkové destilace, čímž Shiiku bergamot z technologického hlediska překonává pro případné použití v kosmetickém průmyslu. Přesto jeho využití je zatím minimální.
Poslední specialitou soustroví Amami je Genshokan. Genshokan vlastně není místní citrus, dostal se na Amami z Tchajwanu. Do Japonska byl kultivar zavezen v pozdním období Meiji–Taishō (konec 19. až počátek 20. století) pravděpodobně prostřednictvím tchaj-wanské zemědělské experimentální stanice. Průzkum provedený týmem profesora Yamamota v roce 2006 prokázal, že Citrus genshokan je široce rozšířen na osmi ostrovech souostroví Amami. Oproti tomu jeho pěstování na původním Tchajwanu pravděpodobně zaniklo, takže Amami je zřejmě jediným místem, kde můžete Genshokan ještě potkat. Geneticky se jedná o citrus s 90% podílem mandarinkové složky, jedná se tedy prakticky o čistou původní čínskou mandarinku. To je také význam názvu, který jí dal Tanaka – progenitor/prvotní mandarinka.
Tím bych povídání o soustroví Amami asi uzavřel a pojďme se podívat na Kjúšú. Kjúšú je třetí největší a nejjižnější ze čtyř hlavních japonských ostrovů. Je známé svou divokou přírodou, aktivními sopkami, horkými prameny a bohatou historií. Nachází se zde Mount Aso, jedna z největších aktivních kalder na světě. Jih ostrova nabízí teplé počasí a bujnou vegetaci. V době, kdy se Japonsko v 17. století izolovalo od světa, byl přístav v Nagasaki na Kjúšú jediným místem, kde směli legálně obchodovat cizinci (Holanďané a Číňané). Tudy sem tedy také proudily citrusy z Číny. Jak jsme již zmínili, na samém jihu Kjúšú zde byla mocná provincie Satsuma, která dala jméno slavným mandarinkám Citrus unshiu, protože právě odsud byly vyvezeny do Evropy a USA. Region Kjúšú je jedním z nejdůležitějších center pěstování citrusů v Japonsku, kde celkový roční objem produkce všech citrusových plodů dosahuje přibližně 150 000 až 190 000 tun (v závislosti na roční sklizni a počasí). Samotná produkce mandarinkového typu Unshū mikan zde stabilně tvoří zhruba 130 000 až 150 000 tun, což představuje bezmála 20–25 % celonárodní produkce citrusů v Japonsku.
Profesor Tanaka prováděl výzkum po mnoho let a zjistil, že mandarinka Unshiu pochází z Nagashimy v prefektuře Kagošima (nyní město Higashi). Dospěl k závěru, že mandarinky Unshiu byly náhodnými semenáči a že se musely objevit v době „raného období Edo“ (v 17. století). Nejstarší exemplář, více než 300 let starý strom s obvodem kmene 180 cm a výškou 7 metrů, byl bohužel zničen ve válce o Tichomoří. Analýza sekvenování celého genomu později potvrdila, že mandarinky Citrus kinokuni „Kishu“ a Citrus nobilis „Kunembo“ jsou rodiči mandarinky Unshiu a zároveň také, že Kunembo je také potomkem mandarinky Kishu. Potvrdilo se tedy, že mandarinka Unshiu je zpětně zkříženým potomkem mandarinky Kishu. V sadu Toso jsou stromy roubované z této původní zaniklé Unshiu mandariny.
O Kunembo z Indočíny jsme již hovořili na Okinawě, a Kishu je původem z Číny. Citrus kinokuni Hort. ex Yu.Tanaka „Kishū-mikan“ patří k nejstarším citrusovým kultivarům vůbec. Pochází z jižní Číny, kde ji pěstují přinejmenším od 8. století n. l. Jedná se o druhově čistou mandarinku, podíl mandarinkové složky dosahuje přibližně 99,3 %, bez výraznější příměsi pomela. Do Japonska byl kultivar introdukován pravděpodobně kolem 12.–13. století prostřednictvím obchodních kontaktů s Čínou. Zakořenil zejména v provincii Kii (紀伊国, Kii no kuni), dnešní prefektuře Wakayama, kde se stal základní komerční citrusovou plodinou. Právě z názvu této provincie pochází japonské jméno 紀州 (Kishū, „stát Kii“) i latinský epitet kinokuni. Klíčovým faktorem v přetrvávající oblibě Kishū-mikan během celého Edo období bylo jejich ovoce se semeny. V japonské lidové kultuře 17.–19. století platilo rozšířené přesvědčení, že konzumace bezsemenného ovoce přináší neplodnost — semena symbolizovala potomstvo a pokračování rodu. Speciálním případem v rámci druhu Citrus kinokuni je Sakurajima komikan (桜島小みかん), pěstovaný na sopečném poloostrůvku Sakurajima v zálivu Kinko v prefektuře Kagošima. Jedná se o klon Kishū-mikanu přizpůsobený místním sopečným podmínkám. Sakurajima komikan je považovaný za nejmenší mandarinku v Japonsku.
Další historicky důležitou maloplodou mandarinou je Citrus leiocarpa Hort. ex Yu.Tanaka „Koji“. Kōji je považován za japonský endemický kultivar. Moderní molekulární analýzy odhalily, že Citrus leiocarpa je inferován jako hybrid mezi genetickým předkem Kōji (semenný rodič, hybrid C.reticulata a C.maxima) a Tachibana mandarinkou (pylový rodič, Citrus tachibana). Ve skutečnosti má tedy polovinu předků mimo Japonsko. V období Edo (1603–1868) a pravděpodobně i dříve byl Kōji používán pro novoroční dekorace. Olistěné větve Kōji se tradičně používají k výzdobě vstupů domů a svatyň během novoročních oslav jako součást kadomatsu (門松) — tradičních dekorací ze sosny a bambusu, které mají za cíl přilákat božstvo Nového roku (Toshigami). V této roli byl Kōji nazýván komikan (小蜜柑), což doslova znamená malá mandarinka. Tradice kadomatsu sahá do období Heian (8.–12. století), přičemž citrusy byly přidávány jako symbol dlouhověkosti a prosperity.
Zajímavým historickým kultivarem z Kjúšú je také C. ujukitsu „Horaikan“. Ten se ale v kagošimské sbírce nenachází. Z pěstování v Japonsku ho vytlačily sladší mandariny a pro použití jako kyseloplodý citrus je naopak zase málo kyselý. V Evropě a USA se občasně pěstuje, ale pravděpodobně se jedná o hybrid, který vykazuje trochu odlišné vlastnosti než původní japonské rostliny. Jinak ale Horaikan patří k nesjstarším zdokumentovaným citrusům Japonska. Nejstarším dochovaným botanickým zobrazením je ilustrovaná strana z botanického atlasu Shokubutsu Shūsetsu z roku 1885, kde je kultivar označen jako Horaikan pocházející z provincie Bungo (dnešní prefektura Óita).
Bohužel jsem neviděl ani z Tchajwanu importovaný C. ampullacea „Hyōkan“. Sbírková rostlina v Toso v nedávné době odumřela a i Hyōkan má na Kjúšú už minimální zastoupení. Pod názvem Saigo Hyōkan se ještě pěstuje v prefektuře Mijazaki. V Japonsku byl nahrazen jiným žlutým lahvovitým druhem C. yuge-hyokan „Yuge Hyōkan“, což je ale komplexnější hybrid s vyváženým profilem chuti, kde sladkost je přítomna mnohem výrazněji. V čínsko-jazyčné botanické tradici jsou lahvovité kultivary známy pod jménem Piao gān, přičemž souběžně používané označení Rì běn piáo gān, „japonský tykvový citrus“, naznačuje, že kultivar je v čínském botanickém kontextu spojován s Japonskem a dost možná dnes spíše referuje k běžnějšímu kultivaru Yuge Hyokan, než k původnímu tchajwanskému Hyōkanu. Hyōkan jsem tedy neviděl, ale aspoň jsem z materiálů, které mi o chvíli později poskytl profesor Yamamoto pochopil, že Hyōkan je původem z Tchajwanu, zatímco Yuge Hyōkan je japonský komplexní hybrid odvozený od C. ujukitsu „Horaikan“. Komplexní hybrid původem z Horaikanu je také C. kawachiensis „Kawachi Bankan“. Ale ani ten ve sbírce Toso není. Všechno jsou to žluté tykvovité citrusy, v Evropě zcela exotické, které by ještě stály za bližší prozkoumání.
Pojďme se tedy podívat na to, co se ve sbírce Toso ještě najít podařilo. V éře Edo (17.-19. století) přišly z jihu do Japonska různé kultivary pomela. Z jejich semenáčů vznikly kultivary s odlišnými vlastnostmi. Některé si zachovaly svůj čistý původ pomela jako je například Bampeyu, jiné vytvořily zajímavé hybridy, které dodnes mají významnou lokální produkci jako je například C. otachibana „Ōtachibana“. Banpeiyu je absolutní král mezi pomely na Kjúšú. Pěstuje se především v prefektuře Kumamoto. Je zapsán v Guinessově knize rekordů jako největší citrus na světě – plody běžně váží kolem 2 kg a mohou dosáhnout průměru až 25 cm. Má velmi tlustou kůru, pevnou, málo šťavnatou, ale příjemně křupavou a osvěžující sladkokyselou dužinu. Hirado Buntan je další významný kultivar, který vznikl jako náhodný semenáč přímo na ostrově Hirado v prefektuře Nagasaki (západní Kjúšú) kolem roku 1910. Plody jsou mírně zploštělé, mají jasně žlutou kůru a na rozdíl od mnoha jiných japonských odrůd mají narůžovělou dužinu s vynikajícím vyvážením sladkosti, kyselosti a jemné hořkosti. Je vysoce ceněn pro svou odolnost vůči chladu. Citrus otachibana je japonský kultivar pomela pocházející z prefektury Kagošima na jihozápadním Kjúšú. Místně se pěstuje také pod názvy Pearl Kan, Sawā-pomero a Tosa Buntan. Plody mají četná semena — strom má hojný pyl; pěstitelé provádějí ruční opylení v době květu v květnu, aby zajistili pravidelně tvarované, velké a semenem bohaté plody. Botanickým důvodem ručního opylování je vlastní nekompatibilita. Přítomnost semen navíc přímo ovlivňuje velikost a tvar plodů. Pro svou náročnost je Citrus otachibana pěstován jako prémiový komerční produkt a v Japonsku vysoce ceněn..
Pomelo dalo vznik i dalším kultivarům dodnes běžným na Kjúšú: C. natsudaidai „Amanatsu“ a C. sp. „Hetsuka Daidai“. Citrus natsudaidai je japonský endemický citrus přírodního hybridního původu, jehož přesné historické okolnosti vzniku zůstávají předmětem odborné diskuse. Všechna tradovaná vysvětlení se shodují na místě vzniku — prefektura Yamaguchi v jihozápadním Japonsku — avšak datování kolísá mezi koncem 17. a koncem 18. století. Jedná se o křížence pomela a kishu mandarinky (C. kinokuni). Natsudaidai – základní typ v prefektuře Yamaguchi dosáhla téměř kultovního postavení: město Hagi je tradičně proslulé vůní květů natsudaidai rozvíjejících se v květnu. Japonský (tehdy teprve budoucí) císař Hirohito, jenž navštívil Hagi v roce 1926 v době květu, údajně vyzdvihl intenzitu vůně, o níž si myslel, že pochází z umělého rozprašovače parfémů. Hagi obdrželo Ministerstvem životního prostředí Japonska označení „Krajina vůní”. Nejvýznamnější kultivar Citrus natsudaidai, který dnes fakticky dominuje trhu, je Amanatsu. Vznikl jako spontánní pupenová mutace (bud sport) zjištěná v roce 1935 na stromě natsudaidai v obci Tsukumi, prefektura Oita, na ostrově Kjúšú. Mutovaná větev nesla plody s výrazně nižší kyselostí. Existuje také mutace s výraznějším zabarvením plodů Beni Amanatsu a chiméra s mandarinkou unshiu známá jako Kobayashi mikan. Čerstvé plody Natsudaidai a Amanatsu jsou konzumovány po loupání a rozdělení na segmenty. Podobně jako Deedee na Okinawě se přidávají rovněž do koupele pro svou aromatickou vůni. Na ostrovech Kjúšú a Honšú jsou plody populárním jarním citrusem — sklizní v dubnu a konzumací v květnu překlenují mimosezónní mezeru po skončení sklizně unshiu mandarin. Kultivar je známý i v Evropě, kam se dostal pozoruhodnou historickou náhodou. V roce 1933 přivezl jugoslávský obchodní parník do Japonska pšenici z Banátu (historické území v jihovýchodní Evropě), z níž byl pro japonskou stranu upečen chléb výjimečné chuti. Nadšený čestný konzul Království Jugoslávie v Ósace Eiičiró Ujeyama, majitel společnosti Kinčó vyrábějící prostředky proti hmyzu, odeslal na zpáteční lodi jako projev vděku dar 372 stromků citrusů — mezi nimiž byl i Natsu mikan (Citrus natsudaidai).
Oproti tomu „Hetsuka Daidai“ je v Japonsku i Evropě skoro neznámý. Přirozeně se vyskytuje a byl tradičně pěstován pouze ve vesnici Hetsuka. Až v roce 1992 zahájily regionální instituce — sdružení pěstitelů a správní orgány prefektury — systematický výběr superiorních klonů, rozšiřování výsadeb a standardizaci pěstitelských postupů. Přestože Hetsuka Daidai nese v názvu slovo „daidai“, genetická analýza potvrzuje, že se jedná o jiný taxon než je standardní bigarádie daidai, i když také odvozený od pomela. Hetsuka Daidai je pěstováno přibližně 45 pěstiteli; roční produkce dosahuje přibližně 50 t. Jedná se o výjimečně nízký objem v kontextu japonské citrusové produkce, a kultivar je proto klasifikován jako raritní zemědělský produkt.
Je vám asi jasné, že vzhledem ke genové diverzitě, kterou jsme doposud popsali, Kjúšú má i velmi komplexní hybridy jako je C. tamurana „Hyuganatsu“, C. flaviculpus „Ógonkan“ nebo citrus, na který jsem se velmi těšil, a to C. aurea „Kawabata mikan“.
Citrus tamurana „Hyuganatsu“ je specifický japonský citrusový plod, který vznikl jako náhodný semenáč (pravděpodobně kříženec yuzu a pomela) kolem roku 1820 v prefektuře Mijazaki na ostrově Kjúšú. Plod má velikost menšího pomeranče či mandarinky, má jasně žlutou kůru a kulovitý až mírně hruškovitý tvar. Jeho chuť je osvěžující, sladkokyselá a velmi šťavnatá. Specifikem tohoto citrusu je silná, měkká bílá dužina pod kůrou (albedo), která na rozdíl od jiných citrusů není hořká, ale má příjemně nasládlou chuť. Ovoce se loupe specifickým způsobem – žlutá vnější slupka se okrájí nožem tak, aby na plodu zůstala silná vrstva bílého albeda. Ovoce se pak nakrájí na kousky a jí se společně (sladké albedo vyvažuje kyselou dužinu). Často se lehce posypává cukrem. Celková roční produkce v Japonsku se pohybuje kolem 5 500 až 5 800 tun.
Ógonkan (Citrus flaviculpus Hort. ex Tanaka) je malý japonský citrus s výrazně zlatožlutou slupkou, tradičně pěstovaný především v prefektuře Kagošima, odkud se rozšířil do dalších oblastí Japonska. Jde o složitý hybrid, který je odvozen od stejného pylového rodiče jako Hyuganatsu a Tachibana. Nejstarší doložené záznamy pocházejí z oblasti Higašičikičó (dnes součást města Hioki) v prefektuře Kagošima, kde byl kultivar znám nejpozději od éry Meidži (1868–1912). Cukernatost odpovídá prémiovým citrusům a konzumuje se především v čerstvém stavu: plody lze přiložit celé k ústům, sníst dužninu i jedlé albedo, přičemž zlatavá slupka s intenzivní vůní doplňuje celkový požitek. V Japonsku je tradiční způsob konzumace také podávání plátků Ógonkanu na grilovaném vepřovém masu v zázvoru. Jemná dužnina skvěle doplňuje ovocné mísy, saláty, sýry i dezerty. Šťáva nachází uplatnění v marinádách, dresinzích a polévkových vývarech.
Jedním z citrusů, který mě v Japonsku opravdu velmi zajímal, byl v Evropě zcela neznámý Citrus aurea „Kawabata mikan“. Kawabata mikan představuje téměř vymizelý kultivar původní pro region jižního Kjúšú v Japonsku. Kawabata mikan je přirozeným hybridem mezi Kunembo (Citrus nobilis Lour. var. kunep Tanaka) a dosud neidentifikovanou odrůdou. Patří do skupiny žlutých citrusů příbuzných s Hyuganatsu a Ógonkanem. V posledních letech probíhají významné komunitní snahy o oživení tohoto téměř zapomenutého kultivaru. Do revitalizace aktivně zapojili studenti střední školy Kaseda Jorin v Minamisatsuma. Studenti spolupracují s místní komunitou na několika projektech a snaží se o obnovení povědomí a pěstování Kawabata mikanu. Tradičně se jedná o dezertní ovoce konzumované především po jídle – osvěžující vlastnosti pomáhají odstranit těžký pocit oleje a masa zanechaný v ústech.
Nakonec nám zbyly kyseloplodé citrusy, tzv. octové mandarinky. I ty mají na Kjúšú své zastoupení. Notoricky známé je Kabosu, dnes již tak běžně dostupné i v Evropě, že jsem se na něj v Toso ani nešel podívat. Ostrov Kjúšú, konkrétně prefektura Óita, produkuje přibližně 97 % až 99 % celkového objemu kabosu v Japonsku, což z něj činí absolutního světového lídra v pěstování tohoto ovoce. Roční sklizeň v regionu se pohybuje kolem 5 000 až 7 000 tun, přičemž nejznámějšími pěstitelskými oblastmi jsou historická města Usuki a Taketa. Kabosu (Citrus sphaerocarpa) je zelený citrus velikosti tenisového míčku. Oproti yuzu nebo limetce má jemnější, kulatější kyselost a produkuje velké množství šťávy. Šťáva se čerstvá vymačkává na grilované ryby, sashimi (zejména z místního fugu), tempuru a nudle. Místní obyvatelé ji přidávají dokonce i do polévek miso. Je klíčovou ingrediencí pro prémiovou omáčku ponzu (citrusovo-sójová omáčka), která doprovází hot pot jídla (nabe) a další japonskou kuchyni.
Citrus kizu „Hebesu“ je kultivar citrusu pěstovaný zejména v oblasti Hjúga, v prefektuře Mijazaki na ostrově Kjúšú, s dlouhou tradicí v místní zemědělské a kulinářské kultuře. Jde o taxon příbuzný skupině japonských kyselých citrusů, k nimž patří i Kabosu. Dle tradičního podání nalezl a začal pěstovat Hebesu v období Edo (1603–1868) místní hospodář Čósokabe Hebei, podle kterého dostal kultivar japonské jméno. Plod je menší než kabosu. Charakteristickým znakem je tenká slupka a malý počet semen, což usnadňuje vymáčknutí plodu a vede k vysoké výtěžnosti šťávy. Šťáva Hebesu je výrazně kyselá, ale ve srovnání s citronem nebo limetou je mírnější a aromaticky komplexnější — s nádechem sladkosti a svěžím, lehce bylinným podtónem. V Japonsku se Hebesu používá podobně jako Kabosu. V mezinárodním kontextu je Hebesu přítomno především jako lihovarský produkt — Hebesu likér je distribuován v Austrálii a jihovzhodní Asii.
Neviděl jsem úplně všechny kultivary z Kjúšú, protože kagošimská sbírka je orientovaná především na Kagošimu. Doplnění kompletních informací o Kjúšú bude vyžadovat pravděpodobně ještě další bádání a možná ještě jednu návštěvu.
Region Kjúšú je také absolutním centrem produkce kumkvátů (v Japonsku známých jako kinkan) a zajišťuje drtivou většinu celostátní sklizně. Celé Japonsko vyprodukuje zhruba 2 500 až 2 600 tun kumkvátů ročně, z toho většina připadá především na prefekturu Mijazaki. Ale protože kumkváty jsou zcela běžné i v Evropě a pochází z Číny, zajímám se spíše o informace o místních citrusech. Proto se ze sadu Toso vydáváme přímo na Kagošimskou univerzitu.
Kagošimská univerzita je prestižní japonská státní univerzita, jejíž Fakulta zemědělství exceluje ve výzkumu udržitelné produkce potravin, subtropického zemědělství a fermentačních technologií. Nachází se na jihu ostrova Kjúšú v oblasti s teplým klimatem, což z ní dělá klíčové výzkumné centrum se zaměřením na udržitelný rozvoj, potravinovou bezpečnost a specifika subtropického pásma. Univerzita vznikla v roce 1949 sloučením několika starších státních škol v rámci poválečné reformy vzdělávání. Nejstarší předchůdci univerzity sahají až do roku 1773 k tehdejší feudální škole Zóšikan. Samotná zemědělská fakulta navazuje na Vyšší školu zemědělství a lesnictví v Kagošimě, která byla založena v roce 1908. Jejím prvním rektorem byl Dr. Tamari Kizó, vůbec první držitel doktorského titulu v oboru zemědělství v celém Japonsku. Jak jsem zmínil, profesor Masashi Yamamoto je zde nyní děkanem. Na univerzitě studuje kolem deseti tisic studentů z toho asi tisícovka na fakultě zemědělství. Fakulta spravuje vlastní rozsáhlé výzkumné farmy včetně sadu Toso, který jsme navštívili. Je první polovina září, takže univerzita je stále téměř prázdná a působí klidným uvolněným dojmem. Profesor Yamamoto mě bere do místní menzy na oběd. I zde mě překvapí mírné ceny a fakt, že transakce probíhají hotově – což je mimochodem všude v Japonsku běžné. Kreditní karty zde rozhodně nejsou tak časté, jak je běžné v Evropě. Navštěvujeme univerzitní muzeum se sbírkou minerálů a vykopávek z oblasti. Je důležité uvědomit si, jak hlubokou historii Kagošima má a že sahá až do prehistorických dob. Lidé zde tedy i s citrusy žili odjakživa.
Profesor Yamamoto mě zve do svého kabinetu, plného starých japonských knih. Dýchne na mě atmosféra tradičního profesorského kabinetu naplněného knihami a rekvizitami jako ze starého filmu. Působí to velmi útulně. Profesor Yamamoto vytahuje ze své knihovny několik knih v japonštině, z nichž přečtu pouze na přebalu latinkou vyvedené jméno profesora Tanaky. Jedná se o kompletní Tanakovu monografii citrusů v několika postupně vydávaných svazcích. Tady bych to měl uvést na pravou míru. Většina citrusářů zná profesora Tyôzaburô Tanaku (1885–1976), autora globálního taxonomického systému s více než 160 druhy citrusů. Část monografie, vzhledově a ilustracemi skoro nerozeznatelné, nicméně vydal Yuichirô Tanaka (1901–1983), významný vědec a pomolog, ředitel citrusové experimentální stanice v Šizuoka, autor, který také popsal několik nových taxonů citrusů, například zde uváděný Ógonkan nebo Kawachi Bankan. I pro mě je to překvapení, protože vědecké publikace zpravidla tato dvě jména příliš nerozlišují. V každém případě na několik dalších hodin se mohu ponořit do těchto starých japonských knih a ofotit si značné množství odborných popisů a ilutsrací odrůd, které doposud v Evropě byly neznámé a o kterých chyběly jakékoliv texty a informace v anglickém či jiném evropském jazyce. Informace z monografií jsem se později snažil zkompilovat do popisů všech kultivarů, které najdete na těchto stránkách. Profesor Yamamoto mi věnoval celý den a nezbývá mi, než se rozloučit a vydat se zpět.
Ještě chvíli se procházím po kampusu a pak zamířím pěšky zpět do hotelu. Je to kousek a mohu si přitom prohlédnout další část města.
Moje výprava je pomalu u konce. K večeru zvládnu ještě nákup několika málo upomínkových předmětů v místním obchodním centru, abych se následující ráno vydal autobusem zpět na malé, ale příjemné kagošimské letiště. Vše proběhne bez problémů. Mezinárodních letů je zde jen omezené množství a pro návrat zpět musím volit let přes Jižní Koreu.
Za dvě hodiny již přistávám v Jižní Koreji. Mezinárodní letiště Inčchon (ICN) patří mezi největší, nejmodernější a nejlépe hodnocená letiště na světě. Vůbec se nedivím, protože i když je letiště obrovské, působí přátelsky a klidně. Dojem umocňují obří LED panely s uklidňujícími animacemi podmořského světa. Letiště bylo otevřeno v roce 2001 a stojí na uměle vytvořeném ostrově zhruba 48 kilometrů západně od hlavního města Soul. Několik hodin čekání na let do Evropy tak uběhne rychle a klidně. Tentokrát letím spolu s časem, a i přesto, že let je stejně dlouhý, tak přistávám v Praze večer téhož dne. Ale stálo to za to. Zážitky a poznatky, které se mi podařilo získat jsou v evropském prostoru mimořádné. Snad se podařilo i mé předsevzetí je zde s vámi sdílet.
Hledání citrusů na Okinawě 2025 – Poznávání citrusů na Kagošimě