Měsíce příprav, studia knih vyvrcholily 10. září 2025 cestou na pražské letiště. Zvolil jsem tchajwanskou leteckou společnost China Airlines, která díky příznivé politické situaci mezi Prahou a Tchaj-pejí zavedla přímou linku z Tchajwanu do Prahy. A z Tchajwanu už je to na Okinawu coby kamenem dohodil. Let v 10:40 dopoledne odlétá včas. Cestuji proti času, na Okinawu tedy dorazím až následující den.

Let probíhá klidně a bez komplikací. V 5:30 ráno se tak ocitám na mezinárodním letišti na Tchajwanu. Samozřejmě jsem v letadle nezamhouřil ani oko jako vždy.

Mezinárodní letiště Tchaj-wan Tchao-jüan (TPE), otevřené v roce 1979, patří mezi 50 nejrušnějších letišť světa a ročně odbaví rekordních téměř 50 milionů cestujících. Letiště je ale obrovské s množstvím tematických zón, zákoutí, restaurací a odpočinkových zón. Některé jsou velmi originální, jako například výstava psaných textů, z nichž jsem samozřejmě ničemu nerozuměl, ale letiště díky tomu působí klidně a přátelsky. Nakonec nacházím pohodlné masážní křeslo, která je takto brzy ráno ještě volné a dopřeji si alespoň krátký spánek zde. V 17:05 místního času nakonec odlétám směrem na Okinawu.

Let je tentokrát už krátký. Oproti téměř 13 hodinám na Tchajwan jsou necelé dvě hodiny v letadle Airbus A330-302 zcela zanedbatelné. Občerstvení, které zjevně počítá s nedospělými cestujícími je milé a na chvíli zažene únavu z dlouhé cesty. Před osmou hodinou večer přistávám na mezinárodním letišti v Naha na Okinawě. Na chvíli jsem sice zastaven mladou celnicí, protože jako ojedinělý evropský cestující vypadám podezřele a vyptává se mě na cíl cesty. Nejsem členem žádné organizované skupiny a to se v Japonsku u turistů příliš nenosí. Když jí ale sdělím, že cestuji za účelem výzkumu a budu dále pokračovat na univerzitu v Kagošimě, pustí mě bez dalšího dál. Hotel jsem zvolil nedaleko letiště a za pár minut jsem na místě. Konečně se budu moct vyspat v normální posteli a odpočinout si.

Naha je hlavní, největší a ekonomicky nejvýznamnější město japonské prefektury Okinawa. Leží na jihozápadním pobřeží hlavního okinawského ostrova na břehu Východočínského moře. V městě žije přibližně 317 000 obyvatel. To představuje zhruba pětinu celé populace hlavního ostrova. Hustota zalidnění je tedy i na japonské poměry poměrně vysoká. Geograficky i kulturně má Naha blíže k Tchaj-wanu či Šanghaji než k Tokiu, od kterého je vzdálená zhruba 1 600 kilometrů. Tato izolace od hlavních japonských ostrovů formovala její jedinečnou identitu. Naha nebyla vždy běžným japonským městem. Až do konce 19. století byla centrem samostatného a prosperujícího Království Rjúkjú. Království bohatlo z námořního obchodu mezi Čínou, Japonskem, Koreou a jihovýchodní Asií. Architektura (např. hrad Šuri), kultura a místní tradice jsou proto silně ovlivněny čínskými i jihovýchodními prvky, což město vizuálně odlišuje od zbytku Japonska. Za druhé světové války v roce 1945 postihla Okinawu jedna z nejkrvavějších bitev v Pacifiku. Naha byla tehdy téměř kompletně srovnána se zemí. Dnešní podoba města je výsledkem poválečné rekonstrukce. Po válce město až do roku 1972 spadalo pod správu USA. Americký vliv je zde dodnes patrný v gastronomii, nápisech i přítomnosti nedalekých vojenských základen.

Naha Beach Side Hotel, který jsem zvolil, se nachází se přímo na pobřeží v centru města, blízko pláže Naminoue a asi 10 minut jízdy taxi od letiště Naha. To mi na krátký pobyt z praktických důvodů vyhovuje. Hotel je poměrně nový, byl otevřen v roce 2002, a disponuje pokoji v západním stylu s balkony a výhledem na oceán.

Následující den ráno se úzkými uličkami Naha vydávám do nedaleké půjčovny vozidel. Překvapuje mě především absence chodníků, na kterou jsem nebyl zvyklý ani v Tokiu, ale naštěstí je půjčovna nedaleko. Zvolil jsem opět osvědčený model Nissan Leaf. Tentokráte jsem ho obdržel v krásné červené barvě, i když chvíli zabralo čekání. Ulice Naha jsou sice skoro prázdné, ale v půjčovně je i brzy ráno fronta. Vůz je vybaven anglickou navigací, ale i tak instaluji držák na mobil a ukládám si do navigace lokaci půjčovny. Řízení na opačné straně a specifika japonské dopravy jsou dostatečně stresující samy o sobě, není potřeba si zvykat ještě na novou navigaci. V duchu si gratuluji, že jsem sběratel věcí a starý držák, který už roky ve svém voze nepotřebuji, jsem si nechal. Volám Dr. Hideyasu Kinjo a domlouváme sem že se sejdeme za dvě hodiny před radnicí vesnice Ogimi. Po dálnici je to přes hodinu a půl řízení, takže nemám moc času na vyhlídkovou jízdu. Je to ale pohodlná trasa, kterou již znám a tak bez potíží nacházím nejen Ogimi, ale i nově postavenou budovu radnice.

Ōgimi (大宜味村) je malá vesnice na severozápadním pobřeží ostrova Okinawa, která je celosvětově proslulá jako epicentrum dlouhověkosti a hlavní město pěstování citrusu Shekwasha (v Okinawštině Shiikwaasa). Nachází se v panenské, hornaté oblasti Yanbaru, lesy pokrývají téměř 80 % jejího území. Vesnici tvoří zhruba 3 000 obyvatel žijících v sedmnácti menších pobřežních osadách. Na rozdíl od rušného jihu je to oáza klidu, nízkých domků a zahrad, zcela mimo masový turismus. Ōgimi patří mezi takzvané Modré zóny (Blue Zones) – místa na Zemi s nejvyšší koncentrací stoletých lidí. V roce 1993 vesnice oficiálně vydala „Prohlášení o nejvyšší dlouhověkosti v Japonsku“ a v roce 1996 ji Světová zdravotnická organizace (WHO) uznala za nejvíce dlouhověký region světa. Tajemství vitality místních obyvatel (dožívají se vysokého věku v plném zdraví) stojí na třech pilířích: Starší obyvatelé neznají slovo „důchod“. Téměř všichni senioři denně pracují na svých políčkách a citrusových sadech. Mají silný smysl pro životní cíl (ikigai). Nikdo zde také netrpí samotou. Obyvatelé jsou od mládí součástí tzv. moai – celoživotních skupin přátel, kteří se pravidelně setkávají, pomáhají si finančně i emočně a společně stárnou. A pak je tu strava plná antioxidantů a dalších prospěšných látek: Jídelníček tvoří lokální zelenina, sladké brambory, řasy, tofu a ryby. A samozřejmě Shiikwaasa s prokázanými protirakovinnými účinky. O tom všem a o všech důležitých citrusech z Okinawy jsem psal už v minulém článku, kdo si ho chce osvěžit, může přejít sem: Hledání citrusů na Okinawě.

Na radnici mě přivítal Dr. Hideyasu Kinjo a Tsuyoshiho Shimabukura, který na radnici v Ōgimi zastává pozici vedoucího odboru pro budování komunity a rozvoj obce. Dostávám sklenici místního džusu ze Shiikwaasy a spoustu tištěných materiálů, které pro mě Dr. Hideyasu Kinjo laskavě připravil. Vyměňuji je za pozornosti z Čech, především lahev Becherovky, která vždy udělá v Japonsku radost. Dr. Kinjo mi sděluje, že alkohol je cesta k dlouhověkosti. Pomyslím si, že je vědec z nejstarší vesnice na světě a měl by to tedy vědět nejlíp.

Dr. Hideyasu Kinjo je přední japonský agronom, mezinárodně uznávaný vědec a expert na subtropické ovocnářství. Působí jako klíčový výzkumník v Okinawském prefekturním zemědělském výzkumném centru. Svou profesní kariéru zasvětil severnímu regionu Yanbaru a vesnici Ogimi, kde platí za nejvyšší autoritu v oblasti studia citrusu Shiikwaasa (Citrus depressa). Dr. Kinjo se celosvětově proslavil v roce 2021 jako spoluautor přelomové genetické studie publikované v prestižním vědeckém časopise Nature Communications. Společně s mezinárodním týmem genetiků a badatelů z Okinawského institutu vědy a technologií (OIST) provedl kompletní sekvenování genomu okinawských citrusů. Práce Dr. Kinjo má obrovský praktický dopad na celou Okinawu. V Ogimi osobně dohlíží na genovou banku s desítkami původních, planě rostoucích linií citrusů, čímž je chrání před vyhynutím. Také vede experimenty zaměřené na šlechtění nových podnoží stromů, které dokážou odolat agresivním chorobám ohrožujícím světové plantáže a přežijí i ničivé okinawské tajfuny.

Je nám přidělen místní služební vůz. Brzy chápu proč, protože ten můj je pro místní kozí stezky, pardon – silničky, v horách zcela nevhodný. Dr. Kinjo se ujímá volantu a vyrážíme do hor, kde jsou místní políčka farmářů s citrusy, ale také Citrus Experiment Station ve správě Ōgimi.

Stejně jako v loňském roce, cesta v horách se brzy sužuje tak, že i můj malý Nissan by byl asi velký, a občasné výmoly by pro něj byly nepřekonatelné. Po obou stranách nás obklopuje džungle a sem tam i farmy místních farmářů. Chápu, že běžný turista si citrusů na Okinawě ani nevšimne. Do míst, kde se pěstují, by se běžně nedostal. Míjíme horu Nekumachiji, kde jsem v loňském roce hledal místní endemit Citrus ryukyuensis „Tanibuta“ a pokračujeme dál na východ. Dr. Kinjo mě také upozorňuje, že Tanibuta zde roste divoce, ale to už vím. Konečně po chvíli zastavujeme u starobylého sadu, který slouží jako zdroj cenného genetického materiálu pro většinu místních i světových výzkumů. Dr. Kinjo mi sděluje, že stromy jsou zde staré i sto let.

Přivítá nás místní správce a společně se vydáváme k místní největší cennosti. Zdejší akcese Citrus ryukyuensis „Tanibuta“ byla použita jako genetický materiál ve výzkumu Dr. Wu v roce 2021. Stromek ihned poznávám z fotografií této práce.

Citrus ryukyuensis „Tanibuta“ byl správně identifikován a popsán teprve v roce 2021 akademickým týmem okolo Dr. Wu, právě za vydatného přispění Dr. Kinjo.. Do té doby nikdo netušil, že nenápadná mandarinka, kterou všichni doposud považovali za variaci jiného místnho druhu – Tachibany, je vlastně původním endemitem a rodičem velké části japonských citrusů. Nyní, po čtyřech letech stojím před stromkem, který byl za tím vším.

Stromek vypadá stejně, jako ty, které jsem našel v loňském roce na hoře Nekumachiji. Plody jsou nyní ještě zelené, ale už mají téměř finální velikost, což samozřejmě vloni na jaře ještě neměly. Pořizuji fotodokumentaci a přesunujeme se dál do hlavního sadu.

Postupně procházíme stoleté stromy Ōtō, Kābuchī a Tarogayo. Dělám si poznámky a všímám si rozdílů v morfologii, které ale nejsou nijak výrazné. Není se co divit, když mají všechny tyto kultivary stejné rodiče. Jedním z nich je Kunembo, které bylo do souostroví Rjúkjú importováno z oblasti Indočíny někdy mezi 8. a 12. stoletím; jeho hybridizace s místně adaptovaným divokým C. ryukyuensis dala vznik celé sérii endemických forem. Tyto tři jsou z nich na ostrově Okinawa nejběžnější. Ōtō, Kābuchī a Tarogayo jsem se věnoval už v minulém článku, nebudu tedy zacházet do dalších detailů. V případě zájmu jsou všechny tři formy blíže popsané pod odkazy. Po prohlídce se vracíme zpět do Ōgimi. Procházíme místní zahrady. Dr. Kinjo otevírá jednotlivé branky a nezdá se, že by to někoho zajímalo. Příslušnost k místní komunitě moai, které jsem se tak nějak na chvilku stal asi přechodným členem, má své výhody. Členové si pomáhají navzájem a znají se. A Dr. Kinjo zná asi hodně lidí. Po nějaké chvíli nachází nepříliš zdravý dvoumetrový stromek – Citrus tachibana.

Stojím uprostřed cizí zahrady a pořizuji si fotodokumentaci, zatímco mi Dr. Kinjo vysvětluje, že Tachibana rozhodně už na Okinawě není běžná. Tachibana, která původně rostla v celé jižní polovině Japonska, je dnes natolik vzácná, že ji Japonské ministerstvo životního prostředí v roce 2012 zařadilo na seznam ohrožených druhů. Je to zvláštní, protože Tachibana je nejstarší citrus doložený v japonské literární tradici. Man’yōshū, nejstarší dochované sbírka japonské poezie (8. stol. n. l.), která obsahuje 70 básní o Tachibaně nebo na ni odkazuje — a výhradně oslavuje její omamnou vůni. Předpokládá se, že pevninský asijský rodič Tachibany (neznámá čínská divoká mandarinka) byl prehistorickou introdukcí na ostrovy Rjúkjú, buď před 40 000 až 200 000 lety v době pevninského spojení s Asií, nebo přinesen mořským proudem Kuroshio. Následná přirozená hybridizace s místně adaptovaným Citrus ryukyuensis pak dala vznik druhu Tachibana, jehož apomiktické množení pak následně umožnilo jeho rychlé rozšíření po japonském souostroví. Až následně se pak stal prvním pěstovaným kultivarem citrusů na japonských ostrovech. Jedná se o kompaktní strom nebo keř, běžně 3–10 m vysoký, s trny. Listy jsou podlouhlé (na rozdíl od vejčitých listů místní C. depressa), s určitou variabilitou. V Japonsku existuje několik geneticky odlišných klonů Tachibany.

Po průzkumu místních zahrad přicházíme do blízké místní restaurace Emi no Mise, kterou shodou okolností vede paní Emiko Kinjo. Na Okinawě, a obzvláště v těsných komunitách jako Ogimi, nejsou stejná příjmení náhodou. Celá vesnice funguje jako jedna velká propojená rodina, kde znalosti biologa plynule přecházejí na talíř kulinářské specialistky. Na Okinawě dodnes silně přežívá historický systém zvaný Monchu (patrilineární klanový systém). Lidé se stejným příjmením v rámci jedné vesnice nebo oblasti sdílejí společného mužského předka, mají společnou rodinnou hrobku a po staletí drží spolu. Neptal jsem se na to, ale paní Emiko i pan Hideyasu dost možná patří do stejné širší rodové větve z Ogimi.

V restauraci Emi no Mise se vaří způsobem, kterému se na Okinawě říká Nuchigusui (v doslovném překladu „lék života“). Koncept spočívá v tom, že správné a čisté jídlo má sílu léčit a posilovat tělo. Všechny pokrmy jsou lehké, minimálně solené a staví na přirozené chuti surovin, které majitelka Emiko sklízí na svém políčku hned vedle restaurace. Základem talířů jsou sezónní okinawské rostliny, které divoce rostou v severních lesích Yanbaru a místní lidé je po staletí jedí pro jejich léčivé účinky. V Emi no Mise citrusy nepoužívají jen jako ozdobu. Velmi populární jsou jejich studené nudle, do kterých je šťáva i jemně nastrouhaná kůra z Shiikwaasy přímo zapracovaná. Šťávou se zde běžně zakapává také pečená lokální ryba nebo se přidává do fermentovaného miso dresingu k salátům. Přestože je strava převážně rostlinná, nechybí v ní vysoce kvalitní bílkoviny. Například rafute je tradiční pomalu dušený vepřový bůček. V Emi no Mise ho však dělají v odlehčené „kyselé“ variantě (Sauer Rafute), kde těžkost masa balancují kyselou šťávou ze Shiikwaasy. Maso se díky tomu rozplývá na jazyku a je snadno stravitelné.

V restauraci u sousedního stolu potkávám také švédského novináře, kterého do Ogimi přilákala právě dlouhověkost a místní kuchyně. Svět je malý a člověk má na chvíli pocit, že Evropa není zase tak moc daleko.

Po obědě se vydáváme dál, vracíme se zpět do kopců Yambaru, kde je Pěstitelská školka srdcem místní komunity a ekonomiky. Funguje pod dohledem místního zemědělského družstva a programu na podporu citrusů v Ogimi. Se školkou se pojí krásný příběh. Když po druhé světové válce začal růst zájem o šťávu z Shiikwaasy, školka v Ogimi byla založena za pomoci místních dětí. Ty pomáhaly sbírat semínka z nejzdravějších divokých stromů, ze kterých se následně vypěstovalo prvních zhruba 3 000 geneticky čistých sazenic. Tyto stromy tvoří základ dnešních obrovských sadů v Ogimi.

Školka funguje tak, že v přísně kontrolovaných podmínkách pod ochrannými sítěmi pěstuje mladé roubované stromky. Dnes se používají běžné komerční podnože známé i u nás. Ty pak distribuuje místním farmářům – tedy velmi často seniorům, aby mohli obnovovat své sady. Tím se zajišťuje, že se ve vesnici pěstují pouze původní, vysoce kvalitní odrůdy bohaté na léčivý nobiletin. V Ogimi shromáždili a geneticky zmapovali více než 30 různých endemických linií citrusu Shiikwaasy.

Vedle školky je také genofond. Nachází se zde sbírka všech citrusů ze soustroví Rjůkjů a Amami. Mezi nimi i Citrus ryukyuensis „Tanibuta“ a čínská mandarinka s označením RK3, která se stala rodičem Shiikwaasy. Stromy jsou roubované na komerčních podnožích a některé rostliny jsou stále ještě velmi malé. Zvláštní je, že nepůsobí vitálnějším dojmem než semenáče ve starých sadech.

Po chvíli pokračujeme dál na skryté výzkumné svahy v osadě Tsuha na severu Ogimi. Právě zde, na místech, kam běžný návštěvník netrefí a vlastně se nemá ani jak dostat, leží střežený sad plný botanických rarit. Za doprovodu místního farmáře míjíme desítky stromů Shiikwaasy, kde mi Dr. Kinjo ukazuje i bezsemennou variantu (cca 3 semena na plod). U mých stromů pěstovaných ve skleníku bez opylovačů není bezsemennost tak zvláštní, ale dochází mi, že v komerčních sadech každé semeno znamená o něco méně šťávy. Bezsemenná varianta bude mít určitě o 20% procent vyšší výnosnost. Ale na konci sadu konečně nacházíme to, pro co jsme přišli. Plodící strom Citrus yanbaruensis „Yūkunibu“ a nádherný exemplář Citrus rokugatsu.

O Rokugatsu mikanu už jsem psal v minulém Putování po Okinawě. Strom jinak připomíná spíše sladký pomeranč, zcela chybí křídlo listu typické pro bigarádii. Výška stromu je také spíše zakrslá a koruna velmi kompaktní. Rokugatsu se dříve vyskytoval na ostrově Amami Oshima a postupně se rozšířil od Okinawy po Kjúšú. V posledních letech ale vymizel pod tlakem komerčně zajímavějších kultivarů a je dnes velkou vzácností. Citrus evidovaný pod názvem Citrus rokugatsu „Zadaidai“ byl v minulosti přítomen v českých sbírkách a pocházel z historických skleníků přelomu 19.–20. století na zámku v Náměšti nad Oslavou. Postupně z českých sbírek vymizel. Ptám se Dr. Kinjo, zda toto označení Citrus rokugatsu „Zadaidai“ bylo správně, ale kroutí hned hlavou. „Je Rokugatsu a Za-Daidai. Jsou to dva odlišné kultivary. Ten první je hybrid mezi Citrus ryukyuensis „Tanibuta“ a bigarádií, ten druhý je čistá bigarádie.“ Zda se v českých sbírkách nacházel pravý Rokugatsu už dnes asi nezjistíme, ale pravděpodobně se jednalo o Za-Daidai původem z francouzských sbírek, kde se tato bigarádie historicky vyskytovala už před několika stoletími.

U Citrus yanbaruensis „Yūkunibu“ strávím delší dobu. Příliš se nepodobá ostatním citrusům ze skupiny C. x yukunibu. Jeho zařazení sem bylo jistě i pro vědce překvapivé. Přesto i on je potomkem Citrus nobilis Lour. (Kunembo) a Citrus ryukyuensis. Plody jsou větší než je v této skupině běžné, slupka je hrubší a vydává příjemnou vůni připomínající směs grapefruitu, yuzu a mandarinky — jemnou, sladkou, osvěžující, vhodnou k aromatizaci nápojů a pokrmů. Druh je silně ohrožen, protože šťáva je z dnešního pohledu příliš kyselá. Už Tanaka (1957) dokumentoval kácení stromů pro nevhodnost plodů k tržnímu prodeji již v době svého průzkumu. Zbytky populace jsou zachovány v usedlostech v Ōgimi-son a Kunigami-son na severu Okinawy. Je to rozhodně rostlina, kterou neuvidíte každý den. Poděkuji místnímu farmáři, který trpělivě čekal, než vyfotím jeho stromy ze všech stran a krkolomnou silničkou se vracíme zpět k pobřeží. Obdivuji Dr. Kinjo, že v jeho věku zvládá se služebním vozem překonávat metrové výmoly horské cesty.

Nakonec se ocitáme na pobřeží a směřujeme k poslední zastávce u pana Noboru Teruya v osadě Tokijin (vesnice Nakijin-son), absolutnímu vrcholu celé mé okinawské expedice. Tento dnes 85letý pamětník je totiž v podstatě „živým strážcem“ jednoho z nejvzácnějších stromů planety. Strom pana Teruy byl v přelomové vědecké studii (Wu et al., 2021) oficiálně zapsán a označen mezinárodním vědeckým kódem Akcese R00. Právě z listů a plodů jeho stromu, které vědci v laboratořích sekvenovali, se zjistilo, že Citrus luteo-turgida („Deedee“) je unikátní první generací (hybridem F1) vzniklou zkřížením okinawské divoké Shiikwaasy a dovezeného pomela. Osada Tokijin leží v oblasti Nakijin. To je historicky klíčové místo – nachází se zde zřícenina hradu Nakijin (UNESCO) a starý námořní přístav, kam po staletí připlouvaly obchodní lodě z Číny a jihovýchodní Asie. Vědci se domnívají, že právě tehdejší obyvatelé této osady kdysi v přístavu získali exotické pomelo z Číny. To se pak na jejich zahradách přirozeně zkřížilo s divokou okinawskou mandarinkou.

Pan Teruya vlastní majestátní, přibližně 5 metrů vysoký strom, jehož věk se odhaduje na více než 35 let. Strom je divoce a samovolně rostoucí a plnou úrodu dává pravidelně ob rok. Majitel plody komerčně neprodává, ale velké citrusy rozdává jako vzácnost sousedům a známým. Rovněž udržuje starý, dnes již téměř zaniklý okinawský zvyk. Protože plody Deedee mají aromatickou slupku plnou esenciálních olejů, vhazují se celé do horké vody ve vaně. Tato relaxační aromatická koupel má podle místních silné léčivé a povzbuzující účinky. Strom pana Teruy je jeden ze dvou stromů Deedee, které se plodící dochovaly do dnešní doby. Druhý exemplář (rovněž v Nakijin-son) je výhonem původního stromu, který je již mrtvý; strom je odhadován na 60 let, přičemž původní strom byl dle místních svědeckých podání starší než 100 let.

Zatímco pan doktor Kinjo bere na dvorku nevelkého stavení polorozpadlý dřevěný žebřík, aby otrhal několik velkých aromatických plodů, já ve společnosti krávy a šňůr s prádlem pořizuji fotodokumentaci. Kdybych zaměnil tento unikátní strom za nějaký jiný, mohl bych být klidně na dvoře stavení v nějaké zapadlé české vesnici. Nu, i tak se dělá věda.

Blíží se k večeru a tak se musím s Dr. Kinjo rozloučit. Zve mě ještě laskavě další den na místní slavnost, ale já vím, že v noci už budu muset odlétat do Kagošimy, a tak musím s díky odmítnout. Se soumrakem se vracím do hotelu v Naha.

Další den mám především na odpočinek, ale samozřejmě se projdu i po okolním městě Naha. Teplota je na září stále velmi příjemná, přibližně 35°C, ceny jsou mírné. Obědy se pohybují od 300-900 yenů, tedy asi 40-120 Kč, láhev velké Coly stojí 200 yenů (26 Kč) a cena litru benzínu je 170 yenů (22 Kč). K tomu Okinawa nabízí krásné pláže. Pokud tedy přemýšlíte o exotické dovolené a nevadí vám delší cesta, toto je místo pro vás.

Po návštěvě parku a několika zajímavostí v okolí musím vrátit zapůjčený vůz a připravit se na přesun do Kagošimy, kde mě čeká druhá polovina letošní expedice, neméně zajímavá.

Hledání citrusů na Okinawě 2025 – Poznávání citrusů v Kagošimě