Zásadní nový rozměr pro interpretaci těchto výsledků přináší Wu et al. (2021), kteří prostřednictvím srovnávací genomiky 69 východoasijských genomů prokázali existenci dosud nepopsaného divokého druhu Citrus ryukyuensis jako endemického předka rjúkjúských citrusů. Wu et al. (2021) dále ukázali, že C. depressa (Shiikwaasa) je hybridním druhem vzniklým kombinací C. ryukyuensis a pevninské mandarinky, a že C. rokugatsu (Fusu) je hybridem C. ryukyuensis × C. aurantium (bigarádie) — přičemž C. ryukyuensis je mateřský a bigarádie otcovský rodič.

Protože oba nejbližší genetičtí příbuzní Shiiku podle SRAP analýzy — C. rokugatsu i C. depressa — sdílejí C. ryukyuensis jako jednu z rodičovských linií, je parsimonní hypotézou, že Shiiku rovněž nese složku C. ryukyuensis ve svém genomu. Zapojení bigarádie (C. aurantium) — které morfologie Shiiku naznačuje — by mohlo probíhat stejnou cestou jako u C. rokugatsu, tedy jako druhý rodičovský druh vedle C. ryukyuensis. Tento scénář by zároveň mechanisticky vysvětloval bergamotový charakter silice Shiiku: bergamot (C. bergamia) je sám považován za hybrid s účastí C. aurantium, a je-li složka bigarádie přítomna také v genomu Shiiku, sdílený biochemický základ aromatických sloučenin by byl genotypově podmíněn — tedy nikoli pouhou konvergencí, nýbrž sdíleným genealogickým původem. Tato hypotéza zůstává neverifikovaná — Shiiku nebylo dosud zahrnuto do žádné celosvětové genomické analýzy citrusů — a je výslovně označena jako zdůvodněná hypotéza, nikoli jako potvrzený závěr.

Yamamoto et al. (2019) zařazují Shiiku do skupiny „příbuzných hořkých pomerančů“ (po bok C. rokugatsu) v souladu s výsledky Teramoto et al. (2017).

Označení Shiiku (シィクー) je etymologicky zcela nezávislé na okinawské Shiikwaase (C. depressa Hayata). Yamamoto et al. (2010) potvrdili, že C. depressa se jako naturalizovaný taxon na ostrově Kikaijima nevyskytuje. Geografické rozšíření Shiiku je omezeno výhradně na severní část souostroví Amami (Teramoto, 2017).

HISTORIE A PŮVOD

Ostrov Kikaijima a jeho citrusová tradice

Kikaijima je korálový ostrov v souostroví Amami, přibližně 10 km východně od Amami Óšimy; administrativně náleží do prefektury Kagošima. Ostrov s obvodem 48,6 km a rozlohou 56,93 km² leží na hranici eurasijské a filipínské tektonické desky a každoročně se zvedá. Subtropické klima ostrova, jeho zeměpisná izolovanost a nepřerušená tradice malých rodinných hospodářství vytvořily podmínky pro uchování lokálních kultivarů citrusů.

Diversita citrusů Kikaijmy je v rámci jihozápadního souostroví o délce 1 200 km výjimečná: vyznačuje se přítomností endemitu C. keraji a kultivaru C. sp. Shiiku, hojným výskytem C. rokugatsu (Fusu), jinde ustupujícího, a naopak absencí naturalizovaného C. depressa (Shiikwaasa), které je na ostatních ostrovech souostroví běžné (Teramoto, 2017).

Toto rozšíření je z hlediska Wu et al. (2021) pochopitelné: C. depressa i C. rokugatsu jsou hybridní druhy se složkou C. ryukyuensis, které se na různých ostrovech etablovaly po různých hybridizačních událostech. Absence naturalizovaného C. depressa na Kikaijimě přitom nevylučuje, že předek sdílející C. ryukyuensis složku mohl být přítomen i při vzniku Shiiku — pouze v jiné hybridní kombinaci.

První vědecká dokumentace

Shiiku nebylo nikdy zaznamenáno v historické citrusové literatuře jako pojmenovaný taxon. Bergamotová aromatičnost Shiiku byla prvně zmíněna Ishihatou et al. (1997) a Kitou et al. (2013). Systematická vědecká dokumentace pochází z průzkumů Yamamota et al. (2006), kteří prováděli průzkum citrusových genetických zdrojů souostroví Amami v letech 1999–2004.

Yamamoto et al. (2006) zaznamenali Shiiku na Kikaijimě ve čtyřech lokalitách: Kikai-čó Hawari, Kikai-čó Satedeku, Kikai-čó Kawane a Kikai-čó Urahara. Jako zásadní rozlišovací znak taxonu byl zaznamenán bergamotová vůně plodů i listů. Na základě morfologických pozorvání byl taxon zdrženlivě přiřazen ke skupině příbuzné bigarádii; vědecké jméno bylo označeno jako nepotvrzené.

Taxon příbuzný Shiiku byl zaznamenán rovněž na ostrově Amami Óšima pod místním názvem Kusa (クサ) (Yamamoto, 2006). Teramoto et al. (2017) a Yamamoto et al. (2011) toto ztotožnění potvrdili molekulárními analýzami.

BOTANICKÝ POPIS

Teramoto et al. (2017) provedli morfologické měření sbírkového stromu Shiiku a bergamotu v Toso Orchard dne 7. ledna 2016. Strom Shiiku se vyznačuje silným habitem, bujným růstem a výbornou plodností; odolnost vůči chorobám a škůdcům je v podmínkách Kikaijmy prokazatelně lepší než u bergamotu. Na Kikaijimě je u Shiiku pozorováno samovolné klíčení ze spadlých semen (Teramoto, 2017).

Listy mají čepel elipticky kopinatou, délka čepele je přibližně 100mm. Plody dozrávají pozdě — na Kikaijimě od ledna; jsou malé, kulaté až mírně zploštělé, se žlutou slupkou a hladkým povrchem. Hmotnost plodu je přibližně 70g, počet segmentů 10-11, počet světle zelených polyembryonálních semen 11-12. Loupatelnost je obtížná (Yamamoto, 2019).

SILICE A AROMATICKÝ PROFIL

Teramoto et al. (2017) provedli nejpodrobnější analýzu silice Shiiku metodou GC-MS, srovnávající nezralé a zralé plody Shiiku s bergamotem a Tanaka-bergamotem. Hamada et al. (2017) analyzovali silice pěti kultivarů Kikaijmy na koloně DB-WAX; oba soubory výsledků jsou konzistentní.

Ve všech třech srovnávaných kultivarech (Shiiku, bergamot, Tanaka-bergamot) tvoří linalool, linalyl-acetát a d-limonen dohromady 77–91 % celkové silice — tyto tři složky jsou identifikovány jako základní aromatická trojice bergamotové vůně. Klíčovým diagnostickým parametrem je poměr linalool/linalyl-acetát: u italského bergamotu 0,34–0,39; u zralého Shiiku 0,36 — prakticky identická hodnota (Teramoto, 2017). Základní aromatická kvalita Shiiku a bergamotu je tedy stejná, přestože oba taxony vznikly nezávisle.

Furoukumariny a fotosenzitivita

V nezralém bergamotu je celkový obsah furoukumarinů 1,29 % (bergapten, citropten). V nezralém shiiku byl bergapten detekován pouze v množství 0,05 %; v zralých plodech shiiku nebyl detekován žádný furoukumarin. Shiiku proto nevykazuje fotosenzitivní vlastnosti známé u bergamotu a silici lze využívat přímou destilací bez nutnosti doplňkového zpracování. To je výrazná přednost oproti bergamotu (Teramoto, 2017).

CHUŤ A POUŽITÍ

Shiiku je v tradiční kuchyni Kikaijmy ceněno pro silně aromatickou slupku a výrazně kyselou dužninu. Šťáva slouží k dochucování ryb, mořských plodů a rýžových pokrmů. Plody nejsou určeny k přímé konzumaci pro vysokou kyselost (2,8 % kys. citrónové) a nízký obsah cukrů (Brix 9,5); chuť hodnocena jako méně příjemná (Teramoto, 2017).

Kultivar slouží na ostrově jako lokální náhrada bergamotu (C. bergamia). Podle sdělení prof. Masashiho Yamamota (Zemědělská fakulta, Kagošimská univerzita, 2025) není pravý bergamot na Kikaijimě pěstovatelný kvůli citlivosti vůči houbovým chorobám a obtížené adaptaci na místní vysokou vlhkost; Shiiku proto zaujalo jeho kulinářskou a aromatickou roli. Absence furoukumarinů umožňuje přímé využití silice bez doplňkové destilace, čímž Shiiku bergamot z technologického hlediska překonává (Teramoto, 2017).

Teramoto et al. (2017) poukazují na potenciál extrakce volatilních látek z větví a listů (petitgrain) a z květů (neroli) — analogicky ke způsobům využívání bergamotu v Itálii. Yamamoto et al. (2019) zmiňují vyvinuté lokální zpracovatelské produkty a řadí Shiiku mezi klíčové kultivary podporující „čiiki-okoši“ (obrodu místní ekonomiky) v prefektuře Kagošima.

ZACHOVÁNÍ A SOUČASNÝ STAV

V Japonsku

Shiiku přetrvává v soukromých zahradách Kikaijmy. Na ostrově je pozorováno samovolné klíčení ze spadlých semen (Teramoto, 2017), což svědčí o dobré adaptabilitě. Geneticky totožné kultivary Kusa (Amami Óšima) a Tunugekunin (Tokunošima) dokládají distribuci Shiiku napříč severní částí souostroví Amami.

Sbírkové exempláře jsou uchovávány v Toso Orchard Kagošimské univerzity: acc. 30 (Kikaijima, přijat únor 2003), acc. 31 (Amami Óšima) a acc. 32 (Tokunošima) (Yamamoto, 2006, 2019).

V Evropě

Citrus sp. „Shiiku“ není v Evropě dokumentováno v žádné sbírce ani v komerčním pěstování.