Tachibana, Citrus tachibana (Makino) Yu Tanaka, je kulturně významný okrasný citrus pěstovaný v celém Japonsku. Na Okinawě se divoce vyskytovala v nízko položených lesích (Tanaka, 1957). Stejně jako Shiikwaasa je i Tachibana pojmenována v tradiční poezii a písních Rjúkjú. Wu, Sugimoto a kol. (2021) předpokládají, že se jedná o původní botanický hybrid.
Většina raných zmínek o Tachibaně chválí její kyselou, opojnou vůni. Během období Heian (794–1185) se ženy japonské aristokracie parfémovaly Tachibanou, zastrkávaly si sáčky s jejími květy do rukávů kimona nebo navlékaly plody na šňůrky a nosily je jako náramky. Man’yōshū, nejstarší dochovaná sbírka japonské poezie, obsahuje 70 básní o Tachibaně nebo na ni odkazujících a oslavujících její okouzlující vůni. V období Edo se Tachibana stala dostupnější pro třídy mimo aristokracii, přičemž mnoho rodin využívalo ovoce v domácích obětech bohům. Ale i přes svou zvýšenou popularitu si Tachibana stále udržovala silné postavení v královských kruzích: Ve stejné době existují zmínky o tom, že zralé plody Tachibany byly předkládány císařskému dvoru a šógunátu. Navzdory své hodnotě Tachibana nebyla něčím, co lidé běžně jedli. Bylo to především symbolické ovoce.
Na základě nařízení ministerstva školství v září 1945 byli učitelé a studenti po celém Japonsku povinni vymazat nacionalistický obsah z válečných učebnic inkoustem a nůžkami. Kvůli jeho spojení s císařskou rodinou (která Tachibanu dlouho pěstovala jako symbol dlouhověkosti) byly pravděpodobně také vymazány zmínky o Tachibaně. Podle této teorie to mělo za následek vymazání, nebo přinejmenším obrovské zmenšení přítomnosti Tachibany v japonském kolektivním vědomí. Pravdou také je, že plody Tachibany jsou kyselé, rychle se kazí a nemají žádnou komerční hodnotu (Leow, 2022). Přestože původně rostly v celé jižní polovině Japonska (Tanaka, 1957), dnes je rostlin v Japonsku již tak málo, že Japonské ministerstvo životního prostředí v roce 2012 zařadilo Tachibanu na seznam ohrožených druhů. V Evropě se jedná o zajímavý okrasný druh s ohledem na svou mrazuvzdornost do -12°C. (Bouladou, 2015)
Podle legendy císař Suinin (r. 29 př. n. l. – 70 n. l.) s jednou nohou v hrobě přikázal muži, aby se vydal do podsvětí a přinesl zpět ovoce nesmrtelnosti. Ačkoli se vrátil příliš pozdě, aby zachránil císaře, ovoce a větve, které přinesl, byly údajně vysazeny v chrámu Tachibana. Ačkoli příběh může být apokryfní, chrám stále stojí jižně od města Nara a na jeho pozemku se nachází několik stromů Tachibany (Leow, 2022). Jak je to ale s původem Tachibany podle vědců?
Analýza genomu ukázala, že maloplodé mandarinky Tachibana jsou přirozeným botanickým křížencem vzniklým na ostrovech Rjúkjú mezi původním druhem Citrus ryukyuensis Wu a neznámým druhem čínské mandarinky, hybridem vzniklým mezi Manshanyeju a divokou čínskou mandarinkou (Citrus reticulata Blanco). Manshanyeju je dalším z původních druhů divoké mandarinky z pohoří Nan-ling v jižní Číně. Zjednodušeně řečeno je tedy Tachibana hybridem tří divokých mandarinek bez křížení s pomelem.
Důležité je, že pevninští rodiče Shiikwaasa a Tachibana nejsou příbuzní, což znamená, že tyto hybridní druhy Okinawy vznikly nezávisle. Na rozdíl od jednoduchého hybridního původu Citrus depressa Hayata jsou genotypy Citrus tachibana (Makino) Yu Tanaka složitější. U Tachibany došlo k několikanásobnému křížení a vysoká variabilita genomu naznačuje, že všechny Tachibany nejsou úplně sourozenci (Wu, 2021). Shimizu (2016) uvádí v Japonsku tři geneticky odlišné kmeny Tachibany.
Tachibana a Shiikwaasa jsou si vzhledem podobné, nicméně plody Tachibany jsou většinou spíše kulovité 3,5 × 2–2,5 cm, i když je zde určitá variabilita.
Tachibana roste jako keř nebo strom 3–10 m. Listy mají rovněž určitou variabilitu, ale jsou spíš podlouhlé, na rozdíl od vejčitých listů Shiikwaasy, okraje celistvé až vroubkované, vrcholy zašpičatělé. Květ bílý, 1,2–1,4 cm v průměru, Plody žluté, kulovité, 3,5 × 2–2,5 cm.
