Japonský název: Shiikwaasa (シークワーサー), čteno „šíkvása“; v okinawském dialektu doslova „přidaný ocet“ (sī = přidat, kwāsa = kyselost)

Alternativní přepis: Shiikwasha, Shekwasha

Čínský název: Táiwān xiāngméng (臺灣香檬), v čínštině Tchajwanský vonný citron; Biǎn shí níngméng (扁實檸檬], oficiální botanický název, v čínštině plochý citrón.

SYNONYMA

Citrus depressa Hayata — v systému POWO synonymizováno s Citrus tachibana; Tanaka toto synonymizování odmítl, oba druhy jsou morfologicky i geneticky odlišné

Hirami lemon (ヒラミレモン) — japonský botanický lidový název odkazující na zploštělý tvar plodu

Kuganii, Ishikunibu — okinawské místní názvy dle Tanaky (1957)

TAXONOMICKÁ POZNÁMKA

Tanaka (1957) zdokumentoval Citrus depressa jako samostatný druh odlišný od C. tachibana, třebaže oba druhy v přirozených lokalitách místy koexistují a jsou si morfologicky podobné. Klíčové odlišující znaky dle Tanaky (1957): plod C. depressa je výrazně stlačený (oblátní), zatímco plod C. tachibana je globózní; listy C. depressa vejčité, listy C. tachibana podlouhlé. Tanaka rovněž upozornil na to, že okinawský místní název Ishikunibu byl v dřívější literatuře nesprávně přiřazován oběma druhům najednou.

Wu et al. (2021) popsali C. depressa (Shiikwaasa) jako velkou polousourozeneckou rodinu sdílející jediného pevninského asijského rodiče (mandarinku RK3, blízkou příbuznou čínské mandarince Sun Chu Sha navíc s malým segmentem pomela v genetickém kódu) a různé jedince C. ryukyuensis jako druhé rodiče. Původní „Sun Chu Sha“ segment z pomela neobsahuje (Curk, 2014). Wu et al. (2021) prokázali, že RK3 sloužil jako rodič Shiikwaasy jak v roli semenného, tak pylového rodiče v četných hybridizacích; jeho různorodí partneři C. ryukyuensis vysvětlují dva typy cpDNA a genetickou rozmanitost druhu. cpDNA se dědí v mateřské linii a některé akcese C. depressa mají tedy cpDNA po rodiči RK3 a některé po C. ryukyuensis.

Yamamoto et al. (2013) přiřadili akcese C. depressa k rjúkjúanským i pevninským cpDNA typům. Akcese z Amami (Tokunoshima, Okinoerabujima) nesly výhradně pevninský typ; akcese z Okinawy oba typy.

HISTORIE A PŮVOD

Shiikwaasa je pojmenována v tradiční poezii a písních Rjúkjú. Wu et al. (2021) proto předpokládají, že čínská maloplodá mandarinka (RK3) byla prehistorickou introdukcí — buď před 40 000 až 200 000 lety, kdy byla Okinawa pevninsky spojena s Asií, nebo přinesena mořským proudem Kuroshio vedoucím z Tchaj-wanu podél Rjúkjú do Japonska. Shiikwaasa tak vznikla jako přirozený botanický hybrid a její dlouhé souběžné pěstování na Okinawě a na Tchaj-wanu odráží tuto starověkou trasu šíření.

Vesnice Ōgimi v severní Okinawě, která zajišťuje přibližně 60 % produkce Shiikwaasy v prefektuře, je rovněž nazývána vesnicí dlouhověkosti: vykazuje nejvyšší podíl stoletých obyvatel v Japonsku (National Geographic, 2020). Konzumace Shiikwaasy a místní životní styl jsou v tomto kontextu předmětem vědeckého zájmu.

BOTANICKÝ POPIS

Strom 3–5 m vysoký, svým vzrůstem připomíná Calamondin (Citrus microcarpa Bunge). Preferuje horké a vlhké klima; v Evropě jsou rostliny mrazuvzdorné do −12 °C (Bouladou, 2015). Listy jsou vejčité (na rozdíl od podlouhlých listů C. tachibana); okraje jemně vroubkované; řapíky okřídlené.

Květy bílé, přibližně 3 cm v průměru; kvetou obvykle v dubnu. Plody malé, výrazně stlačené (zploštělé — oblátní), hmotnost přibližně 25–60 g; slupka tmavě zelená, při dozrávání žloutne. Semena zelená, polyembryonická (apomiktická) — množení klonální. Uváděno více než 200 kultivarů a odrůd (J-FEC, 2024).

CHUŤ A POUŽITÍ

Sezóna sklizně je výjimečně dlouhá, od srpna do února, přičemž každá fáze zralosti má odlišné kulinářské využití:

Nezralé plody (srpen–září) se používají k vaření jako náhrada citronu nebo limetky; vyrábí se z nich džemy a omáčky; šťáva je velmi kyselá a proto se často ředí nebo přislazuje.

Částečně zralé plody (říjen–prosinec) se zpracovávají převážně na šťávu a různé výrobky (zmrzliny, sorbety apod.).

Zralé plody (leden–únor) se konzumují čerstvé v době, kdy mají už výrazně sníženou kyselost (Orion Breweries, 2023).

Polymethoxylované flavony (PMF) — tangeretin, nobiletin a sinensetin — jsou charakteristickými složkami Shiikwaasy. Yamamoto et al. (2019) zaznamenali u akcesí Shiikunin Ama a Shiikunin Kara (Tokunoshima) celkový obsah PMF 2 441–3 695 μg/g slupky — jedny z nejvyšších hodnot v celé studii. PMF a další bioaktivní složky (synephrin) jsou obsaženy převážně ve slupce, nikoliv v šťávě (Hirose, 2012). Štávy se proto lisují z celých plodů. Shiikwaasa je v Japonsku populární potravinou, které jsou přisuzované protirakovinné a antidiabetické účinky.

ZACHOVÁNÍ A SOUČASNÝ STAV

V Japonsku a na Tchaj-wanu: Shiikwaasa se aktivně pěstuje na Okinawě a na Tchaj-wanu. Pěstuje se ve vědecky šlechtěných i tradičních lokálních kultivarech. V severní Okinawě (Ōgimi, Nago) jsou sady Shiikwaasy ekonomicky i kulturně klíčové. Rostliny se na Okinawě běžně množí semeny a vyskytují se i divoce; genetická variabilita je proto vysoká. Pro komerční použití jsou selektovány superiorní kultivary se sníženou genetickou diverzitou v sadech (Lam & Ishikawa, 2019).

Jako podnož: Shiikwaasa se místně využívá jako podnož. Na počátku roste pomalu, ale stromy na ní roubované postupně rostou bujně. Je rovněž tolerantní k alkalickým půdám, a tedy vhodná pro korálové ostrovy (J-FEC, 2024). Použití Shiikwaasy jako podnože pro zkrácení juvenilního (nedospělého) období semenáčků je rovněž klíčovou metodou využívanou zejména v japonských šlechtitelských programech. Přibližně jedna třetina rostlin vykvete již za 2,5 roku po naroubování (Mitani et al., 2008).

V Evropě: Mrazuvzdornost do −12 °C (Bouladou, 2015) řadí Shiikwaasu k vhodným kultivarům pro evropské sbírky. V Evropě bývá k dispozici jako okrasná i plodonosná rostlina; dostupnost je však omezena.