Majitelka je velmi ochotná a já jí následuji, i když jejímu výkladu až tak moc nerozumím. Provází mě svým sadem, ukazuje mi stromy Oto a Tarogayo, následně se přesouváme do větší části, kde je Shiikwaasa, Tankan a Kabuchii. Sad obklopuje deštný prales, všude roste vysoká tráva. Na evropské podmínky bychom řekli, že je vše takové polodivoké. Ale sem to patří, vše roste bujně a nedovedu si představit, jak by postarší pár vlastníků takto velké farmy mohl udržet nízký trávník nebo sad mulčovat. Asi by to ani nedávalo smysl.

Dostávám na ochutnání několik posledních plodů Tankanu a Tarogaya. To mi udělalo radost, protože jsem to ani v tuto roční dobu nečekal. Všechny plody jsou velmi šťavnaté a chuťově je mezi nimi zásadní rozdíl. Tankan je velmi sladký a šťavnatý, Tarogayo je velmi aromatické a překvapivě také docela sladké – s ohledem na to, že jsem čekal kyselou octovou mandarinku. Dozvídám se, že v tomto stupni zralosti jsou už i tyto mandariny sladké. Tankan není na ostrově původní. Jedná se o druh tangoru, který je přirozeným hybridem pupečného pomeranče Citrus sinensis a neznámé mandarinky typu Sunki. Byl do Japonska dovezen z Číny kolem roku 1939 a rychle si tu získal popularitu kvůli své extrémní sladkosti. Až později ho začaly vytlačovat mandarinky Unshiu, které se snadněji loupou a snáší skladování.

Také dostávám na ukázku několik semen pro srovnání – a na nich je vidět hlavní rozdíl mezi Tarogayo a Oto, které mají jinak velmi podobné plody. Semena Tarogaya mají dlouhý zobáček, zatímco u Oto chybí. Obě tyto octové mandarinky a dále i Kabuchii patří do skupiny Yukunibu a mají stejné rodiče – čínskou mandarinu Kunembo a místní divokou mandarinku Tanibuta. Jsou to tedy v lidském jazyce něco jako sourozenci.

Dostávám i letáky v japonštině s popisem okinawských odrůd a prezentaci z Okinawského zemědělského výzkumného centra o závažných onemocněních citrusových stromů. Nepotřebuji ani umět japonsky, abych z tónu hlasu pochopil, že japonští farmáři tyto nemoci berou vážně. Jedná se rakovinu citrusů, tristézu (CTV), fytoftorovou kořenovou hnilobu, černou skvrnitost a strupovitost. Žádná z těchto nemocí není léčitelná a většina je spojená s vlhkým klimatem. To je odvrácená strana mince vhodného klimatu pro pěstování citrusů. Koncentrace těchto vážných onemocnění je na Okinawě značná a je dobře, že místní instituce se s tím snaží něco dělat. Kromě jiného to je jeden z důvodů, proč se zde mnoho stromů množí semeny, což následně dalo vzniku velkému množství variací.

Loučím se s majiteli farmy a vydávám se za dalším hledáním. Přál jsem si najít ještě Yukunibu, která dalo název celé skupině kříženců Kunemba a Tanibuty. Odjíždím tedy do nedaleké vesnice Katsuyama, odkud byl podle odborných publikací v minulosti jeden vzorek Yukunibu poskytnut. Parkuji vedle komunitního centra. Je mimo sezónu a nijak rušno zde není. Vytahuji poslední japonsky psanou cedulku a začínám se domlouvat s personálem komunitního centra. Pan Kishimoto je velmi ochotný, rozumí trochu anglicky, ale především je velmi zručný v používání překladače. Okamžitě zvedá telefon a následuje několik hovorů, mezi kterými občas zaslechnu slovo „Tanibuta“. To mě na chvíli překvapí, protože Tanibuta na mé japonské cedulce nebyla, ptal jsem se na Yukunibu. Rychle ale přichází vysvětlení. Pan Kishimoto volal panu doktorovi Kinjo, který se s týmem Dr. Wu a vědci z OIST(Okinawa Institute of Science and Technology), The University of California, The University of Florida a Resesearch institutes ve Španělsku, podílel na objevu Tanibuty. Okinawa je malý ostrov, jak bychom řekli u nás. Všichni znají všechny. Bohužel se mu ho nepodařilo zastihnout, ale nabízí mi, že mě vezme do nedaleké výrobny džusu Katsuyama Shikwasa Company, kde se také nachází velká sbírka místních citrusů. Yukunibu tam sice nemají, ale i tak samozřejmě nemůžu odolat. Nechávám auto na parkovišti a přesedám do vozu pana Kishimota, který mě odváží do nedaleké továrny. Po chvíli přijíždí i ředitel továrny a nadšeně mi ukazuje místní sbírku. Je to velmi vřelé, i když nám jazyková bariéra brání si popovídat trochu víc. V ukázkovém sadu nechybí z místních citrusů téměř nic, snad až právě na Yukunibu a Tanibuta. Ta druhá proto, že nemá žádnou komerční hodnotu. Obsah semen v divoké mandarince je tak značný, že pro šťávu už nezbývá žádný prostor. Nadšeně si prohlížím udržované stromy několika kultivarů Shiikwaasy a také Kabuchii, Oto a Tarogayo. Nakonec dostávám od cesty lahev džusu Shiikwaasy. Musím říct, že něco tak úžasného jsem ještě neochutnal. Štáva je velmi aromatická, asi mírně doslazená, ale s průmyslovými džusy v Evropě se nedá vůbec srovnávat.

Nechávám u pana Kishimota na sebe kontakt a on mě ujišťuje, že mi pomůže zkontaktovat pana doktora Kinjo. Dopředu prozradím, že se mi pan doktor Kinjo skutečně po několika dnech ozval a slíbil mi, že mi při další návštěvě Okinawy ukáže místní prostředí a citrusy. V tu dobu už jsem byl rozhodnut, že se do Japonska brzy vrátím znovu, protože tu čeká stále tolik neprozkoumaného.

Dnes už mě čeká nicméně jenom návrat na letiště. Vracím svého černého Nissana se slzou v oku do půjčovny a večer už jsem na nedalekém okinawském letišti. Pozdním večerním letem se vracím do Tokya, kde přespávám v hotelu na letišti. Původně jsem chtěl dobrodružně vyzkoušet proslulý kapslový hotel, ale když jsem zjistil, že mezi kapslemi není žádná izolace, raději jsem si to rozmyslel. Ráno mě ještě čeká trochu zmatku na letišti, protože můj let do Mnichova odlétá až z Terminálu 3, nikoliv z jedničky, kde jsem přistával. Takže nastává ještě hledání zastávky na autobus, který by mě na třetí terminál odvezl. Vše ale nakonec klapne, let proběhne bez problémů a v 17:00 odpoledne přistávám v Mnichově. Cesta zpět do Prahy už je klidná, je 1.5., státní svátek a já už se začínám těšit na svůj skleník a letošní pěstební sezónu.

Na Okinawě jsem sice nenašel úplně vše, ale našel jsem hodně a hlavně spoustu zážitků a příjemných lidí, na které zůstanou báječné vzpomínky.

Hledání citrusů na Okinawě – Pracovní týden v Tokiu – Den první – Den druhý – Den třetí – Den čtvrtý