Po bohaté snídani vyrážím opět na sever. V noci přestalo pršet, nad ostrovem se stále převalují nízké chuchvalce mraků, ale předpověď hlásí déšť již jen v jižní části ostrova. Mým cílem je národní park Yambaru, místo, kde by se podle botanických záznamů měla nacházet Tanibuta, nebo-li divoká mandarinka Citrus ryukyuensis. Správně identifikován a popsán byl teprve v roce 2021 akademickým týmem okolo Dr. Wu. Do té doby nikdo netušil, že nenápadná mandarinka, kterou všichni doposud považovali za variaci Tachibany, je vlastně původním druhem a rodičem velké části japonských citrusů. Nyní, tři roky po tomto velkém botanickém objevu, přijíždím na místo činu, abych to viděl na vlastní oči. Ze starších záznamů mám vytipováno několik lokalit, kde Tanibuta dříve rostla a doufám, že ji někde najdu. Jakkoliv jsem se snažil, nepodařilo se mi totiž najít někoho, kdo by věděl, kde Tanibuta přesně roste.
Národní park Yambaru byl založen v roce 2016 a oblast byla zařazena do žádosti o zápis na seznam světového dědictví UNESCO. Jméno Yambaru znamená „oblast hor a lesů“ a odkazuje na celou severní část ostrova Okinawa. V této oblasti mají tři severní okinawské vesnice Kunigami, Ōgimi a Higashi stále zdravé lesy a jsou domovem mnoha endemických druhů.
Subtropické lesy jako v Yambaru (deštné pralesy) jsou ve světě ve skutečnosti vzácné, většina subtropického pásma je spíše suchá. Oblast Yambaru má více srážek a chladnější teploty než jižní oblasti ostrova Okinawa, na hoře Yonaha (503m n.m.), nejvyšším vrcholu ostrova Okinawa spadne více než 3000mm za rok. To znamená teplé (nikoliv horké) deštivé dny, ideální klima pro citrusy.
Začínám pátrat na hoře Nekumachiji, kde bylo v minulosti v odborné literatuře zaznamenáno několik nálezů Tanibuty. Je to sice nejvyšší hora v oblasti vesnice Ogimi, ale název hora je přeci jen trochu honosný. 361m nad mořem i při příkrém stoupání není zase tak moc. Parkuji vůz na blízké křižovatce, kterou bych parkovištěm příliš nenazval, ale jsem tu sám. Není sezóna a ani nejlepší počasí. Cesta hustým pralesem je příkrá, ale vypadá schůdně. Značení v japonštině je dobré a to, co na první pohled vypadá jako provizorní dřevěné schodiště je ve skutečnosti precizní konstrukce z plastu. To je trochu překvapivý materiál v národním parku, ale Japonsko má svojí cestu. V deštivé oblasti to vlastně dává smysl.
Mám trochu obavu, že toto pátrání nebude jednoduché. Okolo mě je hustý deštný prales, stromy vypadají jeden jako druhý a koruny mají poměrně vysoko. Citrus ale přeci poznám na první pohled, pokud na něj narazím, nebo ne? Stoupám do kopce a postupně se citelně ochlazuje.
Moje nadšení je brzy odměněno. Kousek od cesty rozpoznávám zjevný citrusový semenáček. Nadšeně ho fotím a rozhlížím se po okolí, kde se nachází někdo z jeho rodičů. Nikde nic. Cesta se klikatí dál vzhůru a okolo jsou stopy tekoucí vody. Že by mateřská rostlina byla někde nahoře a semena či plody po okolí roznášel prudký déšť? Dávalo by to smysl. Stromy okolo jsou vysoké, rozhodně mnohem vyšší než jakýkoliv citrus, který znám. Větší citrusová rostlina by zde neměla dost prostoru a světla k přežití. O kus dál potkávám další semenáček – jsem na dobré stopě.
Cestou na vrchol nacházím také místní divokou skořici (Cinnamomum sieboldii). Odpradávna se její listy používaly na čaj a stonky a kořeny na sladkosti a na máčení v okinawském likéru Awamori. Je to pět metrů vysoký strom s poměrně typickými nezaměnitelnými listy.
Konečně se dostávám až na vrchol. Vápencový hřeben se táhne na obě strany v lini JV – SZ a poskytuje mezi stromy občasné vyhlídky. Vegetace je zde mnohem nižší, většina vyšších stromů je viditelně poškozena loňským tajfunem. Menší stromy ale překonaly událost bez větší pohromy.
Hned na první vyhlídce mě čeká překvapení – vzrostlý strom Tanibuta s mnoha nasazenými plody. Bylo to jednodušší, než jsem se obával. Fotím si divokou mandarinku, natáčím videa a užívám si protrhávající se počasí. Výhled až k moři je báječný, okolo poletují motýli. Na industriálním jihu ostrova jsou sice ještě černé mraky, ale tady je počasí skoro idylické. Procházím okolí a nacházím další semenáče a vzrostlé stromy Tanibuta. Ty jsou ale viditelně poškozené tajfunem a mnoho větví je holých a suchých. Aspoň v tomto exponovaném místě Tanibuta zaujímá pionýrskou niku. Velké stromy postupně pod vlivem silných větrů odumírají a na uvolněných místech vyrůstají rychle nové. Na hřebenu hor vysoký deštný prales nemá šanci dlouho růst a tak výhodu mají nižší kompaktní druhy, které snadněji odolávají extrémnímu počasí. Tanibuta mezi ně zjevně patří.
Relaxuji, procházím se po okolí a užívám si pohodu deštného pralesa bez obtěžujícího hmyzu. Dnes se mi ani nechce zpět do penzionu, ale nakonec hlad vyhrává.
Po cestě si ještě nakupuji nějaké upomínkové předměty a potraviny a mířím se opět dobře najíst do Pensionu Weekend. Dnes je moje poslední noc, tak ještě musím zabalit a připravit vše k odjezdu. Naštěstí jsem domluvený, že si mohu nechat věci v penzionu celý den a mohu tedy poslední den před odjezdem využít k nějaké výpravě.
Hledání citrusů na Okinawě – Pracovní týden v Tokiu – Den první – Den druhý – Den třetí – Den čtvrtý