Cesta po dálnici ubíhá rychle i s malým vozem Seiry. Míjeme vesnici Ōgimi a vjíždíme do kopcovité krajiny na severu ostrova Okinawa. Několik sčítání lidu prokázalo, že tato vesnice má nejvyšší index dlouhověkosti na světě, přičemž velké procento populace je starší 100 let. Vesnici tvoří zalesněná rovina, která pokrývá 78 % rozlohy Ōgimi, a ostré, skalnaté útesy, které směřují k pobřeží. Mýtiny v lesích skrývají malé farmy a zahrady, kde se mimo jiné pěstují ovocné stromy a především Shiikwaasa. Zdejší produkce představuje více než 60 procent produkce Shiikwaasy na Okinawě. Její šťáva, bohatá na vitamín C a polymethoxylované flavony, je považována za jeden z faktorů okinawské dlouhověkosti. Mnohé vědecké práce prokazují, že souvislost není opravdu náhodná.

Cesta se sužuje tak, že i můj malý Nissan by byl asi velký. Chápu, proč Seira chtěla, abychom nejeli mým vozem. Po obou stranách nás obklopuje džungle. Až konečně po chvíli zastavujeme u malé zahrady vetknuté mezi hustý lesní porost. Nachází se zde asi dvě desítky stromů rostoucích mezi vysokou trávou víceméně přírodně. Některé stromy stále ještě nesou známky poškození loňským tajfunem. Všechny ale zjevně bohatě kvetly a nyní mají nasazené mladé plody. Všímám si, že stromy nenesou známky po roubování, pravděpodobně se jedná o semenáče.

Seira mě nicméně neomylně vede k jednomu z větších stromů – Rokugatsu mikan. Má pravdu, i malé plody mají výraznou vrcholovou areolu a zdužnatělý kalich, znaky typické pro Rokugatsu mikan. Strom jinak připomíná spíše sladký pomeranč, zcela chybí křídlo listu typické pro bigarádii. Vzhledem ke stáří stromu je výška kolem dvou a půl metru spíše zakrslá. Rokugatsu se dříve vyskytoval na ostrově Amami Oshima a postupně se rozšířil od Okinawy po Kjúšú. V posledních letech ale vymizel pod tlakem komerčně zajímavějších kultivarů a je dnes velkou vzácností. Stejný osud potkal sbírkové rostliny v ČR, kde se nedochovala jediná. I proto jsem rád, že se s touto raritou opět setkávám. Dozvídám se, že šťáva je mírně kyselá a používá se jako jiné octové mandarinky, kůra je sladká a aromatická a je výborná na omáčky v masových pokrmech. O tom jsem se ostatně předchozí večer mohl přesvědčit. A ještě několikrát se přesvědčím.

Přecházíme k dalšímu z větších stromů – Kunembo. I tento strom je vitální, na jaře svěže zelený a spíše vzrůstem zakrslý. Listy jsou větší než u Rokugatsu mikanu, na mandarinku poměrně velké a rovněž bez křídla. Plod je na první pohled odlišný, nemá vrcholovou areolu ani masivní kalich. Seira mi sděluje, že i tyto plody používá podobně jako Rokugatsu mikan, kůra je sladká, aromatická a používá se na pokrmy. I tento strom vypadá, že nebyl roubován a jedná se o semenáč.

Ještě chvíli procházíme zahradu, zatímco si dělám fotky a natáčím videa. Další stromy jsou Shiikwaasy, které znám i z domova, někde je tu pravděpodobně i Tarogayo. Nejsme si ale jisti, které to je, protože plody jsou zatím příliš malé. V sousední zahradě roste také hřebíčkovec (vodní jablko), který je jinak spíše tropickou rostlinou.

Po prohlídce se vydáváme na cestu zpět. Zastavujeme se ještě v Ōgimi u pobřeží, kde je krásná vyhlídka na vodopád.

O kus dál zastavujeme na farmářském tržišti, kde se prodávají ještě nějaké pozdní citrusové plody. Všímám si ale, že se nejedná o místní produkci, ale dovoz z kontinentálního Japonska. I značení odrůd na obalech je poměrně nejasné. V Japonsku má každá vesnice vlastní jména pro místní citrusové plody, takže je většinou velmi obtížné se v nich zorientovat. Po cestě mi Seira ukazuje japonský výtisk Karla Čapka – Zahrádkářův rok. Svět je prostě malý.

V poledne se vracíme zpět do Pensionu Weekend a já mohu přemýšlet, co s načatým dnem. Stále mám před sebou ještě odpoledne a dá se něco stihnout. Sedám tedy do zapůjčeného Nissanu a vyrážím zpět na sever, tentokrát už sám. Mířím do sousední oblasti západně od Ōgimi na poloostrově Motobo. Oblast je především hornatá, zalesněná a s několika málo planinami, které slouží k zemědělství. I zde se nachází farmy, z nichž některé pěstují Shiikwaasu a další citrusové stromy, především Tankan, ale také Oto a Tarogayo. Po Ōgimi je zdejší produkce citrusů druhá největší na Okinawě. Při pohledu na zalesněné svahy hornaté oblasti by si málokdo dovedl představit, že v roce 1945 zde byla svedena krvavá bitva o Okinawu, poslední velká bitva druhé světové války a největší obojživelná operace války v Pacifiku, která stála životy více než 120 tisíc vojáků a téměř stejného počtu civilistů. Dnes je zde zpět divoká příroda, která láká k procházkám a výletům.

Zastavuji u Mikan no Sato General Information Centra, která se specializuje na prodej citrusových plodů a stromků a v sezóně také organizuje samosběry na okolních farmách. Ty jsou na Okinawě velmi oblíbeným způsobem prodeje u malých farmářů. Nyní je po sezóně, přesto i zde jsou k prodeji některé pozdní citrusy a velké množství upomínkových předmětů a džusů. Místní obsluha je přátelská, ale bohužel nemluví anglicky. Vytahuji tedy cedulku v japonštině s tím, co hledám a snažím se odpovědi přeložit na telefonu. Bohužel informace nejsou příliš pozitivní. Paní jsou informovány o komerčních odrůdách, ale ty původní, okinawské, neznají a odkazují mě na univerzitu. Tu se mi ale bohužel během mých příprav nepodařilo zkontaktovat. Teď, když mám jen dva dny, to už asi nezachráním. Nezbývá, než se vydat dál a zkusit to u místních farmářů.

Mířím do nedaleké Shiroma Citrus Garden. Z jejich starší webové prezentace vím, že je to malá farma, kde nabízeli k prodeji i místní druhy citrusů a že jejich zahrada je přístupná i pro veřejnost. Bohužel, zde mi ale nepřeje příroda. Začíná hustě pršet a v horách hřmí bouřka, která se rychle přibližuje. Na farmě v tomto počasí nikdo není, což se vůbec nedivím. Chvíli čekám na místě a poslouchám blížící se bouřku, ale nakonec to pro dnešní den vzdávám a vracím se do Pensionu Weekend. Zde mi alespoň spraví náladu bohatá večeře, steak s omáčkou z Rokugatsu, čaj z místní divoké skořice a spousta dalšího, asi také místního, ale příliš to nepoznávám. Den sice nebyl úplně úspěšný, ale přesto jsem spokojený. Viděl jsem Rokugatsu a Kunembo, to je už celkem šest druhů za dva dny. Mám před sebou ještě další dva dny a tak jen doufám, že se počasí umoudří.

Hledání citrusů na Okinawě – Pracovní týden v Tokiu – Den první – Den druhý – Den třetí – Den čtvrtý