Na Okinawu odlétám z terminálu na letišti Haneda pro místní lety. To je úplně jiná zkušenost, než terminál mezinárodní. Vše je organizováno tak nějak více japonsky. Strohá hlášení v několika jazycích jsou nahrazena obsluhou s megafonem stojící na stoličkách, která organizuje lidi do správných front. Asi to funguje, ale chvíli na to nevěřícně koukám. Nerozumím ničemu ani slovo, většina cestujících jsou Japonci, takže pomoct si musím sám. Naštěstí mi obsluha pomůže aspoň s automatickým odbavením zavazadla. Vše funguje bez problémů. Let nemá žádné zpoždění.

Původní druhy C. ryukyuensis „Tanibuta“ C. depressa „Shiikwaasa“ C. tachibana „Tachibana“ Přírodní kříženci C. rokugatsu „Rokugatsu“ C. keraji „Kabuchii“ C. keraji „Keraji“ C. oto „Oto“ C. tarogayo „Tarogayo“ C. yanbaruensis „Yukunibu“ Introdukované druhy C. nobilis „Kunembo“ C. reticulata „Ponkan“ C. tankan „Tankan“ C. unshiu „Satsuma“

Okinawské letiště mě vítá květinami a letní, skoro tropickou teplotou. Teploty se zde během roku pohybují mězi 16°C a 29°C s průměrnými měsíčními srážkami přes 100mm. Bez větších problémů také nacházím domluvený shuttle bus, který mě má odvézt do půjčovny vozidel. I tady ničemu nerozumím, ale mé jméno je na seznamu, takže se skupinkou dalších turistů brzy vyrážíme. Palmy okolo evokují příjemnou atmosféru tropického ráje, i když Okinawa stále patří do teplejšího subtropického klima. Na parkovišti půjčovny mě již čeká krásný černý Nissan Leaf. Brzy zjišťuji, že to, co pro mě v Evropě je malé auto, je zde spíše velké auto. Instaluji držák na mobil a ukládám si do navigace lokaci půjčovny. Počítám s tím, že vůz za čtyři dny budu vracet. A začínám si zvykat na řízení na levé straně na poměrně úzkých silnicích japonského ostrova. Provoz na Okinawě rozhodně nedosahuje toho, který je v Tokyu, i tak mi trvá celý můj pobyt, než se sžiji s opačným ovládáním na volantu, specifickými křižovatkami a úzkými cestami.

Okinawa leží asi 650km na jih od hlavních ostrovů Japonska. Je největším ostrovem v souostroví Rjúkjú. V roce 1990 byl počet obyvatel Okinawy odhadován na 1,22 milionu, většinu tvoří Rjúkjúané (hlavně Okinawané). Jih ostrova je velmi urbanizovaný – oikrývají ho města Nago, Okinawa a Naha, naproti tomu sever ostrova je osídlen řídce. Díky subtropickému podnebí se na severu ostrova rozkládá hustý prales. V červenci 2021 byla část tohoto deštného lesa (7 721 hektarů) pro svoji jedinečnou biodiverzitu zapsána na seznam světového přírodního dědictví UNESCO společně s dalšími ostrovy souostroví Rjúkjú.

Od roku 1429 do roku 1879 byl ostrov centrem království Rjúkjú. V roce 1879 bylo království připojeno k Japonskému císařství. Roku 1945 byl ostrov dobyt americkými vojsky (tzv. bitva o Okinawu).

Okinawa byla Japonsku vrácena Spojenými státy v roce 1972 a od té doby hrozí v důsledku rychlého rozvoje zástavby a opouštění zemědělské půdy ztráta původních genetických zdrojů citrusů. Navíc v důsledku přechodu farmářů na komerční druhy mandarin (především Unshiu), který začal po druhé světové válce, se počet původních odrůd citrusů, které se do té doby pěstovaly a udržovaly, s výjimkou několika odrůd stále snižuje. (Inafuku-Teramoto et al. 2010)

Když přijedete na Okinawu, uvidíte teplomilnou subtropickou, místy skoro až tropickou přírodu. Citrusy vás na rozdíl od jiných produkčních oblastí neobklopí. Je potřeba je hledat. Produkce Shikuwasy, nejznámnější pěstovaného a jediného plně komerčního citrusu na Okinawě byla v roce 2022 1 500 t ovoce (Hariawan, 2023), což je asi 21% produkce citrusů na Okinawě (Okada, 2005). Pro srovnání produkce citrusů v kontinentálním Japonsku v sezóně 2021-22 byla odhadována na 924 000 tun (Kurai, 2021). 44% produkce na Okinawě činí Tankan, 27% mandarinka Unshiu, 4% Ponkan a 3% Kabuchii (Okada, 2005). Citrusy je zde možné najít jen v několika málo produkčních oblastech a ve skrytých horských údolích několika málo vesnic, kde jsou stále udržovány původní farmy, i když dnes v mnoha případech již spíš jen jako přivýdělek stárnoucí populace. I proto je úžasné, že relativně malý ostrov dokázal vyprodukovat poměrně velkou diverzitu druhů.

Na přemýšlení není čas. Mám v plánu ještě po cestě do ubytování jednu důležitou zastávku.

Okinawa World je zábavní park sestávající z několika odlišných oblastí: Gyokusendo, vápencové jeskyně považované za nejkrásnější ve východní Asii; Habu Park, který je malou zoo představující habu, jedovatého okinawského hada; a vesnici Království Rjúkjú, která reprodukuje město a tradiční životní styl hradního města Shuri z minulých dnů. K dostání je zde také tradiční habu saké, které se vyrábí louhováním hadů v rýžovém destilovaném alkoholickém nápoji awamori. K odstraňování pachů se používá místních citrusů Keraji.

Vesnice staré Okinawy se skládá ze soukromých domů starých více než 100 let, které sem byly přemístěny. Některé z těchto domů byly japonskou vládou označeny jako součást hmotných kulturních vlastností Japonska. V těchto domech se koná řada workshopů, které návštěvníkům umožňují zažít tradiční dědictví Okinawy a místní lidová řemesla.

Gyokusendo je pětikilometrová vápencová jeskyně, jejíž 890 metrů je v současnosti zpřístupněno návštěvníkům. Nachází se zde více než 1 milion stalaktitů a stalagmitů a podzemní řeka. Je atrakcí, která zajímá největší množství návštěvníků. Ale odpoledne je zde již trochu klidněji.

Mé kroky sem ale směřovaly kvůli poslední části parku – tropické a subtropické ovocné zahradě. Součástí zahrady jsou také čtyři nejběžnější místní citrusové stromy – Shiikwaasa, Oto, Tarogayo a Kabuchii. Chvíli mi trvá, než se v parku zorientuji, ale nakonec nacházím i část, kde rostou místní mandarinky. Zatím je jaro, stromy jsou již odkvetlé a mají nasazené mladé plody.

Shiikwaasa roste velmi kompaktně a vitálně. Habitus stromu na první pohled připomíná Calamondin, přírůstky jsou krátké, strom je hustý s menšími listy. Listy jsou spíše vejčité, menší než u ostatních okinawských druhů. Shiikwaasa je přirozeným křížencem čínské mandariny blízce příbuzné Sun Chu Sha a místní divoké mandarinky Tanibuta. Shiikwaasa je jediným místním druhem, který je na Okinawě komerčně pěstován ve větším množství.

Místní Kabuchii zdaleka tak vitální není, ale to může být způsobenou nějakou prvkovou deficiencí. Listy jsou znatelně světlejší, ale jinak by se strom od obou dále zmíněných asi příliš nelišil. Kabuchii patří do skupiny Yukunibu, má tedy stejné rodiče jako Oto a Tarogayo.

Oto a Tarogayo jsou na první pohled nerozlištitelné. Habitus obou druhů je velmi podobný, trochu rozvolněnější než u Shiikwaasy, ale stále celkem kompaktní. Listy jsou znatelně větší, stejně tak jako později plody. Oba druhy se liší pouze tvarem semen, patří do skupiny Yukunibu, mají tedy stejné rodiče jako Kabuchii, tedy čínskou mandarinku Kunembo a místní divokou mandarinku Tanibuta.

Tyto tři druhy však již nejsou na Okinawě nijak masově pěstovány a postupně ustoupily komerčním mandarinkám Unshiu a Tankan. Jsem tedy rád, že jsem na ně takto snadno narazil, i když mám v plánu je najít i v přirozeném prostředí na severu ostrova.

Detailní informace, které jsem o všech druzích zjistil, jsem uložil do přehledu druhů na odkazech vpravo, nebudu je tedy opakovat zde.

Je čas se ubytovat, a tak se vydávám do osady Nago do Pensionu Weekend, kde mě již očekává má hostitelka Seira, která penzion spravuje spolu se svou matkou. Jsem velmi vděčný za to, že potkávám někoho, kdo umí velmi dobře anglicky a mohu tedy dostat nějaké rady na cesty. A hlavně čeká mě večeře, ve které rozpoznávám nezaměnitelnou chuť místních citrusových plodů. Dozvídám se, že se jedná o mražený Rokugatsu mikan ze starších zásob, protože loňskou úrodu zničil tajfun. Škoda – nebude ochutnávání čerstvých plodů. Ale jídlo je báječné, žádná stopa po hořkosti, kterou bych čekal u hybridu hořkého pomeranče, kterým Rokugatsu Mikan je. A hned na další den domlouvám návštěvu rodinného sadu.