HISTORIE A PŮVOD

Původ jména a záznamy jména Kabusu (カブス)

Jméno Kabusu (カブス), z něhož se pravděpodobně vyvinulo dnešní Kabosu (カボス), se objevuje v díle Yamato Honzō (大和本草) od Kaibary Ekikena (貝原益軒, 1630–1714), vydaném v Kjótu roku 1709 (Kaibara, 1709). Kaibara tam píše, že jiné spisy Daidai a Yuzu často zaměňují, že Daidai se tak nazývá proto, že kalich plodu nese „podstavec“ (臺, dai), a že existuje též druh Kabusu, jehož kalich podstavec nemá“. Podstavcem byl pravděpodobně myšlen ztluštělý, masitý kalich, který je dnes rozlišovacím znakem bigarádie Zadaidai (Kaibara, 1709; Iizuka, M., 2020).

Kaibara následně uvádí dvě vysvětlení jména. Podle prvního je Kabusu zkomolením slova kansu, staršího označení drobného citrusu. Podle druhého se sušená slupka plodů pálí k zahnání komárů a původ jména by znamenal „kafusube“ (蚊フスヘ), tedy „vykuřování komárů“. Sám Kaibara dodává, že první výklad je blíže pravdě (Kaibara, 1709). Oba výklady uvádí i dnešní japonské prameny u dnešního Kabosu: jméno prý vzniklo z Kabusu, anebo z „kaibuši“ (vykuřovadla na komáry). Sušené slupky se spalovaly v otevřených japonských krbech (Takeda, 2009). Tento zvyk pálit sušenou slupku Kabosu proti komárům zaznamenal i Bitters (1963), citovaný v poznámkách UCR (UCR, CRC 3943, 2026).

Identifikace Kaibarova Kabusu s dnešním Kabosu je nicméně hypotéza, nikoli prokázaný fakt. Rukopis z pozůstalosti Itó Keisukeho (Nagoya University Library, Nankai hōfu-zu) uvádí v rámci Daidai souhrnnou položku „Shūtō, Kabuchi, Kabusu“ (Itó, Nankai hōfu-zu). Kabuchi je přitom samostatný druh mandarinky z Okinawy (Wu et al., 2021). Jméno Kabusu se tedy zřejmě používalo pro více příbuzných kyselých citrusů nejen ze skupiny Daidai.

V každém případě 300 let starý strom v Usuki (viz níže) naznačuje, že Kabosu v Óitě existovalo již před rokem 1700, ať se tak tehdy nazývalo, či nikoli. Tehdejší zahradníci Daidai, Kabosu a další podobné kyselé citrusy pravděpodobně nerozlišovali a označovali je společnými jmény, podobně jako se obecně používalo jméno Tachibana. Kabosu mohlo jméno „zdědit“ po původním Kabusu až později, bez biologické souvislosti. Tuto možnost podporuje i rozšíření: Kabosu je místní specialita (více než 90 % produkce pochází z Óity), kdežto Daidai je pěstováno po celém Japonsku, zatímco Kabuchii je lokalizováno na ostrovech Rjúkjú. Moderní slovo „Kabosu“ se v každém případě literatuře objevuje až ve střední éře Šówa, tj. přibližně v 60. letech 20. století (Japanmade GI; Rada Óita Kabosu, 2026)

Historická ilustrace: Kawahara Keiga a Sieboldova kolekce

Historickou ilustraci s názvem „Kaboes“ / カブス vytvořil japonský malíř Kawahara Keiga (川原慶賀) v letech 1823–1829 na umělém ostrůvku v Dedžimě v Nagasaki na objednávku německého lékaře a přírodovědce Philippa Franze von Siebolda. Dedžima bylo v té době jediné místo, kde mohli Evropané s Japonskem legálně obchodovat. Siebold nesměl volně cestovat po zemi. Využil však svého obrovského medicínského renomé a s pomocí svých japonských studentů a přátel shromáždil tisíce vzorků rostlin a semen. Během svého pobytu najal vynikajícího japonského umělce jménem Keiga Kawahara, aby pro Siebolda vytvořil stovky detailních, botanicky přesných akvarelů japonské flóry. Malba „Kaboes“ je součástí Sieboldovy kolekce a je uložena v Naturalis Biodiversity Center v Leidenu (Naturalis, 2026; Röell, 2020). Zachycuje větévku se dvěma bílými květy a třemi listy a samostatně kulovitý tmavozelený plod s hrbolatým povrchem. Latinkou je titulek psán „Kaboes“ (holandské oe odpovídá českému u), japonsky カブス, tedy Kabusu, nikoli dnešnímu Kabosu.

Ilustrace není dostatečně detailní, aby z ní bylo možné druh určit s jistotou. Mohlo by jít o Daidai, Kabosu i jiný podobný citrus s bílými květy a křídlatým řapíkem. Určující znak Kabosu, malá areola (prstencovité vyvýšení) na vrcholu plodu, na malbě vidět není, protože plod je otočen opačně. Určení toho, co zaznamenal botanik Siebold, tedy rovněž zůstává v rovině hypotézy.

Počátky pěstování v Óitě

Podání o Sógenovi. Podle zprávy Univerzity Beppu z roku 2021 se za počátek pěstování Kabosu v Óitě považuje rok 1695: lékař Sógen (宗玄; jiné zdroje píší 宗源), údajně lékař panství Inaba (Usuki), dostal v Kjótu sazenice od mnicha, přivezl je a zasadil v čtvrti Ocumi (乙見) v Usuki. Kabosu bylo tehdy ceněno také jako lidový lék proti nachlazení (Otsubo & Sakamoto, 2021, The Óita, 2025; Kabosu gokugoku, 2021). Rada Óita Kabosu zmiňuje Sógena bez roku jako místní ústní podání z období Edo (Rada Óita Kabosu, 2026).

Jde však o ústní tradici, nikoli o doloženou událost. Příběh je zapsán v záznamu města Usuki o chráněném stromu (The Original Kabosu Tree, Usuki City Hall, 2014) a nevychází z písemných pramenů. Jméno Sógen i rok výsadby se v dohledatelných pramenech objevují až na webu prefektury Óita v souvislosti s tvorbou regionální identity; zpráva z Beppu čerpá z podkladů prefekturního oddělení pro regionální značku („Kabosu kōza“) (Otsubo & Sakamoto, 2021). Rok 1695 mohl být odhadnut podle stáří chráněného stromu, jinak není doložen. V historických archivech panství Usuki nebyl nalezen žádný spis z roku 1695, který by toto jméno a pěstování popisoval.

Původní strom. V březnu 1976 byl strom v zahradě soukromého domu v čtvrti Ocumi uznán za „původní strom“ Kabosu. Měl odhadované stáří přes 300 let, výšku 4 m, šířku koruny 5 m a obvod kmene 94 cm a byl prefekturou veden jako zvláště chráněný strom. Strom později uschl a ochrana byla zrušena v červnu 1987 (zpráva z Beppu uvádí, že stál do roku 1988). Rostliny, vypěstované z roubů tohoto původního stromu, dnes rostou v Ocumi jako „druhá generace“ (Kabosu gokugoku, 2021; Otsubo & Sakamoto, 2021; Usuki City Hall, 2014). Podle Rady jsou v Usuki také další stromy staré kolem 200 let a podobně staré stromy v jiných prefekturách nejsou, proto se Kabosu považuje za domácí v Óitě (Rada Óita Kabosu, 2026). Stáří odhadnuté na více než 300 let tak vede k předpokladu, že Kabosu rostlo v Óitě již před rokem 1700, ať už strom skutečně přivezl záhadný Sógen či nikoliv a ať už byl strom v té době pojmenován Kabusu, Kabosu, či jinak.

Pěstování mělo v Edu podporovat panství Oka (Takeda) jako lék na nachlazení, k udržení čerstvosti ryb a konzervaci a také jako peněžní plodinu (Takeda, 2009, MAFF, GI č. 33). Prefekturní portál The Óita dodává, že pěstování poté podporovala panství Oka a další a Kabosu pěstovali i samurajové (The Óita, 2025).

Z domácí zahrady na průmyslovou plodinu. Přes 200 let se Kabosu pěstovalo zejména na zahradách v oblasti Usuki a Takeda. Produkci podporovaly obce od 50. let 20. století: Usuki zřídilo v roce 1954 plán rozvoje Kabosu a společnou školku, Takeda vydala v roce 1949 vyhlášku o dotaci sazenic ovocných stromů a spolek pěstitelů vznikl v roce 1961 (text zprávy uvádí 1965). V roce 1965 prefektura začala pěstování aktivně podporovat, zčásti na místě zrušených rýžových polí, a v roce 1968 začal družstevní prodej. V roce 1972 vzniklo Sdružení pro podporu Óita Kabosu a téhož roku se v Usuki začalo s pěstováním v nevytápěných fóliovnících (od roku 1977 rovněž ve vytápěných fóliovnících v Kitsuki). Guvernér Hiramatsu vyhlásil v roce 1979 hnutí „Jedna vesnice, jeden produkt“, ve kterém Kabosu patřilo mezi vlajkové plodiny. Od roku 1982 se plody ve větším množství dodávaly na trhy v oblastech Kantó a Kansai a v 80. letech se rozvinul způsob skladování pro celoroční zásobování (Otsubo & Sakamoto, 2021).

Genetická charakteristika

Původ Kabosu objasňuje analýza DNA markerů jaderného a organelového genomu: Shimizu et al. v tab. 14 uvádějí pro Kabosu (A047) mateřského rodiče Kunembo-A (A081) a otcovského rodiče Yuzu (A208). Stejnou dvojici rodičů tabulka uvádí i pro Nansho Daidai, Jabara, Kizu a Mochiyu. Kabosu tedy není mutací Yuzu ani hybridem papedy a kyselého pomeranče, jak se dříve usuzovalo z morfologie a z markerů RAPD, ale kříženec mandarinkového typu Kunembo a Yuzu (Shimizu et al., 2016, tab. 14). Japonské prameny také uvádějí, že Kabosu spolu s Yuzu a Sudachi patří mezi nejodolnější citrusy vůči mrazu (Takeda, 2009). V Evropě se uvádí odolnost do -12°C (Bouladou, 2015). Ichangensin glukosid, který pomáhá mapovat příbuzenské vztahy s divokým citrusem Citrus ichangensis (ichangský citron), byl popsán u C. junos, C. sudachi i C. sphaerocarpa (Ozaki et al., 1991), což rovněž potvrzuje rodičovskou linii Kabosu.

BOTANICKÝ POPIS

Strom je středně bujný, stálezelený, dosahuje výšky 3–5 m a má kulovitou, středně hustou korunu; mladé výhony nesou trny asi 5mm dlouhé, které s věkem mizí. Mladé větve zelené, hranaté (v průřezu trojúhelníkové) (Araki, 2026). Listy jsou tmavozelené, oválné až eliptické, měří 4–8 × 3–6 cm, řapík 1–2 cm s širokým obráceně trojúhelníkovým křídlem 1–2 cm, špička je tupá, mírně vykrojená, čepel kožovitá, na líci tmavozelená, na rubu žlutavě světle zelená s množstvím olejových žlázek (Araki, 2026). Květy jsou středně velké, bílé a silně vonné; v Japonsku kvetou od poloviny května v hroznech po 6–7 bílých pětičetných květech (Araki, 2026; Takeda, 2009).

Plod je kulovitý, s tenkou slupkou, v obchodní zralosti sytě zelený, při plné zralosti žloutne; dužnina je světle žlutozelená, rozdělená do 9–11 segmentů, silně šťavnatá a výrazně kyselá. Na vrcholu plodu je prstencovité vyvýšení po opadlé čnělce (areola) a u stopky několik rýh, což je základní rozlišující znak oproti Sudachi. Kabosu je zároveň výrazně větší (Araki, 2026), i když plody jsou velmi variabilní: v průměru mezi 40-80mm a 70-200g. Počet polyembryonických semen se rovněž různí od 5-20. (Otsubo & Sakamoto, 2021, Araki, 2026; Zhou et al., 2026, Iizuka, M., 2020). I obsah kyselin se v závislosti na zralosti různí (3,2–5,7 %). Rozdíly lze vysvětlit klonem a kultivarem (v Japonsku je 85 % stromů odrůda Óita č. 1, ktrá má velké plody, ostatní kultivary mají plody menší, asi 70–75 g), podnoží a stanovištěm (Japonsko, Kalifornie, Evropa), stadiem zralosti (zelené plody sklizené v srpnu až září jsou menší než žluté plody v zimě) a metodikou měření.

CHUŤ A POUŽITÍ

Kabosu se sklízí zelené, v tomto stadiu je aroma nejvýraznější a chuť nejvyváženější; nejlepší je šťáva od srpna do října (Rada Óita Kabosu, 2026; MAFF, GI č. 33). Při přirozeném dozrávání plody s příchodem chladu žloutnou; zelené Kabosu dnes převládá jen proto, že je spotřebitelé preferují jako čerstvější, a zelená barva se prodlužuje sklizní v zeleném stadiu a skladováním v chladu (Takeda, 2009; Rada Óita Kabosu, 2026). Šťáva je kyselá a aromatická; obsahuje podle Rady u odrůdy Óita č. 1 asi 5,7 % kyseliny citronové a 8 % cukru (Rada Óita Kabosu, 2026).

Kabosu se jí jen výjimečně čerstvé; používá se jako koření a přísada. Kůra se přidává do polévek, k somenu a sashimi, šťáva se vymačkává na grilované ryby, karaage, nakládanou zeleninu, hrnce nabe a do alkoholu a tvoří součást ponzu, tedy sójové omáčky s citrusovou šťávou a vývarem (Takeda, 2009; Zhou et al., 2026). V Óitě se Kabosu používá jako „dochucovadlo“ podobně jako sójová omáčka či dresink (The Óita, 2025). Zpracovává se na nápoje i mýdla a přísady do koupele (Takeda, 2009). Stále rostoucí podíl produkce míří do zpracovatelského průmyslu: nápoj „Tsubura na kabosu“ dosáhl výroby 1,2 mil. kartonů (Otsubo & Sakamoto, 2021). Vůně květů Kabosu v okolí Usuki a Takedy byla zařazena na seznam „100 vybraných vůní krajiny“ japonského ministerstva životního prostředí (Takeda, 2009).

Další možné využití

Esenciální olej a aromaterapie. Olej ze slupky Kabosu (limonen 75,3 %, myrcen 17,5 %, γ-terpinen 3,1 %, p-cymen 1,6 %, α-pinen 1,2 %) zkoumali Zhou et al. Dvouminutová inhalace snížila subjektivní napětí a zvýšila pocit jasné mysli a osvěžení. Studie je nicméně malá a jedná se jen o předběžné výsledky (Zhou et al., 2026).

Potenciální účinek na obezitu. Hexanový extrakt ze slupky také snížil u testu na myších objem viscerálního tuku asi o 22 % (z průměrných hodnot) a ukládání tuku v játrech (−76 %), aniž by významně změnil příjem potravy nebo glykemii. Jde o preklinická data (Zang et al., 2023).

ZACHOVÁNÍ A SOUČASNÝ STAV

V Japonsku — Óita a produkční systém

Kabosu je typickou regionální plodinou: prefektura Óita se podílí na celostátní produkci z 90 % až 99 % (Otsubo & Sakamoto, 2021; Rada Óita Kabosu, 2026; The Óita, 2025; MAFF, GI č. 33). Zhou et al. uvádějí roční produkci asi 5 800 t, tj. třetí místo mezi japonskými kyselými citrusy po Yuzu a citronu. Plocha se od roku 2000 drží kolem 500 ha a produkce od roku 1990 kolem 5 000 t; objem čerstvého ovoce ve družstevním prodeji klesl z 800–1 000 t (konec prvního desetiletí) na 500–600 t, protože stárnoucí pěstitelé dodávají stále víc do zpracování (Otsubo & Sakamoto, 2021). Skladované plody tvoří 30–40 % družstevního prodeje. Hlavními oblastmi jsou Usuki a Takeda a prodej se soustřeďuje do dvou velkých třídíren. Označení „Óita Kabosu“ je zapsáno jako chráněné zeměpisné označení (MAFF, GI č. 33).

Kultivary a selekce

Óita č. 1 – V roce 1973 byla z různých linií v prefektuře vybrána nejlepší podle kvality plodů a pěstování, založena pěstitelská školka a odrůda se rozšířila; dnes tvoří asi 85 % Kabosu v Óitě. Plody se sklízejí při 80–100 g, jsou zploštěle kulovité s mírně vystouplým vrcholem a obsahují asi 20 semen; šťáva má 5,7 % kyseliny citronové a asi 8 % cukru, růst je spíše bujný a žloutnutí začíná v polovině října (Otsubo & Sakamoto, 2021; Rada Óita Kabosu, 2026).

Toyo no midori – Pupenová mutace nalezená v roce 1971 v Ogatě (dnes Bungo-ónó). Plod je velikostně podobný Óita č. 1, mírně zploštělý, semen stejně nebo o něco víc; slupka je výrazně tmavší zelená a žlutne o 2–3 týdny později. Šťáva obsahuje víc kyselin i cukrů a plody dobře snášejí chlad, takže se hodí ke skladování a prodeji v lednu až únoru; tvoří asi 12 % produkce (Otsubo & Sakamoto, 2021; Takeda, 2009).

Kaminokawa – Nalezena v roce 1980 v Cukumi; plody kolem 75 g, kulovité, podobné Óita č. 1, s velmi málo semeny, tenkou slupkou a velkým množstvím šťávy; obsah kyseliny citronové je mírně nižší a vůně ovocná. Nejlepší výběr se prodává pod jménem „Hōka no šizuku“. Odrůda je vzácná a hodí se i do foliovníků pro rané dodávky (Otsubo & Sakamoto, 2021; Takeda, 2009).

Ubano-ka – Pupenová mutace nalezená v roce 1974 v Ogatě, pojmenovaná podle hory Sobo (祖母山) na hranici s prefekturou Mijazaki. Plody mají asi 70 g, na vrcholu prstencovité vkleslé místo a podélná paprsčitá žebra, takže kultivar lze snadno rozlišit; má velmi málo semen, běžně není dostupná a prodává se jako „New Kabosu“ (Otsubo & Sakamoto, 2021; Takeda, 2009).

Mimo Japonsko

Do sbírky UCR Givaudan Citrus Variety Collection (CRC 3943) bylo Kabosu přijato jako semeno z Japonska v roce 1984; rouby jsou v distribuci přes Citrus Clonal Protection Program (UCR, CRC 3943, 2026). Kabosu je rovněž dostupné k prodeji v mnoha citrusových školkách v Itálii, Francii, Španělsku a České Republice.